Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

 

Do Aragonie za aragonity


Petr Pauliš



Aragonit je poměrně běžný Ca-karbonát (uhličitan vápenatý), který se vyskytuje ve velmi rozmanitých podobách a vzniká v rozličných prostředích. Je bezbarvý, bílý, žlutý, zelený, šedý, fialový, červený, modrý až černý, průhledný až neprůhledný, skelně až mastně lesklý. Nejčastěji tvoří stébelnaté, paprsčité, vrstevnaté, vřídlovcovité (vřídlovec), pizolitické (hrachovec), keříčkovité (železný květ), krápníkovité, celistvé (onyxový mramor) či porézní agregáty. Tvoří také sloupcovité až jehlicovité krystaly. Vzniká za nízkoteplotních podmínek a oproti jeho hojnější modifikaci kalcitu je méně stabilní. Při teplotě kolem 400 OC se mění v kalcit. Vzniká v dutinách vulkanických hornin, usazuje se z horkých pramenů, krystalizuje z roztoků na ložiskách různých nerostných surovin, je produktem supergenních pochodů, vyskytuje se v karbonátových horninách, na puklinách serpentinitů (hadců) a v evaporitech (solných a sádrovcových sedimentech). Buduje též schránky některých organismů, např. měkkýšů a korálů.
Zajímavá a značně komplikovaná je historie mineralogického výzkumu tohoto minerálu, o který se přírodovědci začali zajímat až na konci 18. století (předtím byl považován za kalcit). Typovou lokalitou aragonitu je Molina de Aragón ve Španělsku, odkud přivezl v osmdesátých letech 18. století francouzský obchodník s přírodninami Launoy neznámé krystaly, které vydával za apatit. Mineralog A. G. Werner, který je považován za objevitele aragonitu, zjistil, že tyto krystaly se v některých kyselinách rozkládají, a mají i fyzikální vlastnosti odlišující se od apatitu. Když v roce 1788 M. H. Klaproth zjistil, že chemická podstata neznámých krystalů odpovídá čistému uhličitanu vápenatému, byl minerál Wernerem v roce 1790 označen za aragonský kalcit („arragonischer Kalkspath“) či zkráceně „Arragon“. O přidání koncovky –it se pak v roce 1797 přičinil abbé Ester. Problémy s aragonitem tím však neskončily. S jeho jednoznačným zařazením do mineralogického systému se muselo počkat, až se chemikům podaří vysvětlit, jak mohou mít dvě chemicky identické látky odlišnou strukturu i fyzikální vlastnosti. Největší zásluhu na vyřešení této otázky měl německý chemik a mineralog E. Mitscherlich, který o více než dvacet let později tento jev vysvětlil a pojmenoval jako dimorfismus neboli dvojtvárnost (Bohatý 2004).
Aragonit byl od dob svého objevu zjištěn a popsán na stovkách dalších lokalit celého světa. Několik dnes již klasických nalezišť se nachází i na území Čech, zvláště pak ve vulkanických horninách Českého středohoří a Doupovských hor. Nejslavnější lokalitou je vrch Číčov u Hořence, který hlavně v 19. století poskytl množství dokonalých sloupcovitých krystalů aragonitu světle až tmavě žluté barvy. Tyto krystaly bývají průhledné a velmi čisté, takže z nich lze úspěšně vyrábět facetované brusy.
Vraťme se však do Španělska, kde se aragonit narodil. Na typovém nalezišti Molina de Aragón se tento minerál, který tvoří především volné, až 7 cm velké šestiboké sloupce šedofialové barvy, vyskytuje dodnes. Na zdejších nalezištích vznikl v solných a sádrovcových jílovcích triasového stáří. Šestiboké sloupce aragonitu jsou většinou cyklickými trojčatnými a šesterčatnými krystalovými srůsty. Při pojmenování aragonitu bylo použito tzv. geografického pojmenování, vůči kterému měl námitky německý mineralog L. A. Emmerling, který v roce 1799 uvedl, že pojmenování nových minerálů podle místa nálezu není právě nejvhodnější. Pravdou je, že obec Molina de Aragón, v těch časech známá jako Torrecillas (Malé Věže), v Aragónii neobjevíme. Toto nyní asi třiapůltisícové historické městečko se v současnosti nachází v provincii Guadalajara a hranice s Aragonií, resp. s Aragonským autonomním společenstvím, leží asi 25 km severovýchodním směrem. Před dvěmi sty lety se však na nějaký kilometr nehledělo. Hlavními pozoruhodnosti Moliny je středověká pevnost (či spíše její pozůstatky) z 10.-11. století, která je největší v provincii, římský most (Puente Viejo), klášter Sv. Františka a dva staré kostely. Zdejší meteorologická stanice drží mimo jiné rekord pro nejnižší teploty (-28 °C) naměřené ve Španělsku.
Aragonity se vyskytují v z. a jz. okolí Moliny na puklinách a v kapsách triasových jílovců. Nejznámější lokalita leží asi 1 km z. od obce nad řekou Gallo. Běžně tu lze vykopat 2-3 cm velké pseudohexagonální sloupečkovité krystaly či jejich srostlice. Bohatší lokalitou aragonitu je nedaleký Luzón, nacházející se ve stejné provincii zhruba na poloviční cestě mezi Madridem a Zaragozou. Aragonity se kopou v suchém údolí vzdáleném asi 500 m jv. od nevelké obce, tvořené jen několika domy. Zdejší aragonity jsou patrně díky hojným jílovým uzavřeninám zbarvené do tmavošeda až téměř do černa, a dosahují větších velikostí než na předchozí lokalitě (4-8 cm). Obdobně tvarované krystaly aragonitů se nacházejí na řadě dalších španělských lokalit, kde se zachovaly triasové sedimenty.
Obdobné aragonity jako v Molině a Luzónu se vyskytují nejen v dalších španělských lokalitách; najdeme je i ve Francii (lokality Bastennes a Dax) a nověji v Maroku (Tazouta). O většině španělských lokalit informují Jimenéz et al. (2005).

Literatura:
Bohatý, M.: 2004 – Aragonit, nerost, který vstoupil do dějin mineralogie. In: Minerál 12, č. 3, s. 163-176.
Jiménez, R. – Calvo, M. – Martínez, M. A. – Gorgues, R.: 2005 – Yacimientos de aragonito del triásico español. In: Bocamina,16, s. 28-93.
 


 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2012