Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Čertův sloup na Vyšehradě – pověsti, dohady, fakta

 

Václav Rybařík

 

   V druhém čísle loňského ročníku časopisu KÁMEN se Jiří Slouka zabýval čtyřmi záhadnými kamennými objekty na pražském Vyšehradě.1 Na prvním místě a nejpodrobněji se přitom věnoval trojici různě dlouhých a různě ukončených sloupů v jihozápadním rohu Karlachových sadů, sestavených do jakési trojnožky a známých jako pověstmi opředený Čertův sloup. Autor stručně rekapituluje a kriticky hodnotí některé dříve publikované poznatky o tomto objektu i názory na jeho účel a původ. Podrobněji se zabývá nápisem na jednom ze sloupů i pověstí, že sloupy byly na Vyšehrad vystřeleny při jeho obléhání v roce 1420. Stejným objektem, zejména zmiňovaným nápisem a způsobem sestavení sloupů, se v časopise KÁMEN už v roce 1998 zabýval i Miroslav Volf.2

   Čertovu sloupu na Vyšehradě se však věnovala na jiných místech i řada dalších autorů, většinou však v souvislosti s pověstmi, které jsou s ním spojovány. Odborně pojaté práce jsou mezi nimi spíše výjimkou. Za první je možné považovat články Miloše J. Pulce z let 1956 a 1958.3 Autor jako první uvádí rozměry sloupů a – na základě posudku V. Šípka z Národního muzea – jejich petrografickou charakteristiku (biotit-amfibolový granodiorit). Dospívá k názoru, že jde o časoměrný kámen starých Slovanů – a tedy pravděpodobně o nejstarší astronomickou památku v Čechách.4

   Dosud nejobsáhlejší a nejzávažnější prací o Čertově sloupu je článek Vlasty Ledvinkové a Bořivoje Navrátila z roku 1998,5 který – doplněný a upravený – byl také připojen k monografii druhého z autorů o archeologickém výzkumu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě z roku 2004.6 Autoři rekapitulují a komentují předchozí literaturu i různé názory na účel a původ sloupu. Na základě analýz potvrzují, že sloupy jsou z biotit- amfibolického granodioritu sázavského typu a soudí,že jsou pozůstatkem ne jednoho, ale přinejmenším dvou sloupů.

   I když výše uvedené odborné publikace přinášejí o Čertově sloupu řadu nesporně přínosných poznatků a názorů, žádný z nich se jeho problematikou nezaobírá v plné šíři a do všech důsledků. Čertův sloup na Vyšehradě je přitom natolik zajímavý objekt, mj. jedna z památek (č. 11740/1-1273) areálu Národní kulturní památky Vyšehrad, že si takto pojatou práci rozhodně zaslouží. Pokusem o ní je – na základě důkladné literární a archivní rešerše i vlastního výzkumu – tento článek.

   Kdy a jak se Čertův sloup na Vyšehrad dostal, nevíme, a těžko se to kdy spolehlivě dozvíme. Jisté je, že sloup (nebo kámen k jeho zhotovení) sem musel být dopraven odjinud, protože je z horniny, která se na Vyšehradě nevyskytuje. Namísto fakt o původu sloupu nám zůstaly jen pověsti.

   Podlé té nejznámější přinesl sloup na Vyšehrad až z Říma čert. Tak dlouho se totiž pokoušel o duši jednoho vyšehradského kněze, až s ním nebožák uzavřel smlouvu: čert dostane jeho duši, pokud přinese z římského kostela P. Marie za řekou Tiberou7 kamenný sloup dřív, než on odslouží mši. Čert ihned odletěl do Říma, z kostela vytrhl sloup a vydal se na zpáteční let. Nad benátskou zátokou však na něho čekal sv. Petr, který mu sloup třikrát shodil do moře a čert ho odtud musel třikrát lovit. Nad Vyšehrad proto doletěl pozdě a tak sloupem vztekle mrštil na kostel sv. Petra a Pavla. Sloup propadl střechou a klenbou až na dlažbu a přitom se rozbil na tři kusy. Takto pověst poprvé publikoval latinsky v roce 1700 Jan F. Hammerschmidt (s. 87-89) a česky někdy v letech 1700-1721 zapsal Jan Beckovský (s. 460-461). V chrámu sv. Petra a Pavla je vyobrazena v nástěnné malbě neznámého autora z doby kolem roku 1760 nad vchodem do sakristie v severní lodi.8 Pověst potom v různých variantách publikovala řada autorů, jako samostatnou v souboru pražských pověstí poprvé Josef Svátek v roce 1883 (s. 44-45).

   Jinou verzi toho, jak se sloup dostal na Vyšehrad, stručně zmiňuje při líčení ostřelování Karlštejna husity v roce 1422  Zachariáš Theobald (1609, s. 296) a podrobněji Bohuslav Balbín (1681, s. 100). Podle druhého z nich pprý sloup pochází z kostela P. Marie Sněžné a na Vyšehrad ho při jeho obléhání Pražany v roce 1420 vrhl náčelník střelců jménem Čert. Více nebo méně podobně píše i Jan F. Hammerschmidt (1700, s. 89), Jan Tanner (1732, s. 191), Jaroslav Schaller (1797, s. 484) a další. Už před nimi ale Jan Beckovský (1880, s. 461) původ sloupu z kostela P. Marie Sněžné vylučuje. Vavřinec z Březové, který ve své husitské kronice jako současník zaznamenal události let 1414-1422 (tedy i obléhání Vyšehradu v roce 1420), také o nějakém vystřelování sloupu nebo sloupů na Vyšehrad nic neuvádí. Píše sice, že Pražané za kostelem P. Marie na Botiči postavili dva praky, které jim ale zručný vyšehradský puškař (nejspíš vzápětí) zničil. Nic víc. Vystřelit těleso takového izometrického tvaru, o takové hmotnosti a na takovou vzdálenost a výšku ostatně v té době ani sebevýkonnějším prakem nebylo možné.

   První písemnou zmínku o existenci Čertova sloupu na Vyšehradě nacházíme ve spisu Zachariáše Theobalda o husitské válce z roku 1609 (s. 244). Podle ní na hřbitově kostela sv. Jana, nyní nazývaného kostelem Stětí sv. Jana, leží sloup, přinesený čertem z Říma. Roku 1632 však už sloup musel být v kostele sv. Petra a Pavla, když ho zde – podle Jana F. Hammerschmieda (1723, s. 373) – v tom roce viděl saský kurfiřt a vyjádřil pochybnosti o pověsti s ním spojené.9 Sloup tedy musel být mezi léty 1609 a 1632 přenesen ze hřbitova u kostela Stětí sv. Jana do asi 300 m vzdáleného kostela sv. Petra a Pavla.

   Počátkem roku 1665 pak prý sekretář pražské konzistoře Jan Manner dostal dopis, který mu 21. února toho roku v Římě napsal nejmenovaný kněz, narozený v městě Kladsku. Pisatel v něm uvádí, že když vyháněl ďábla ze Švýcara Jakuba Zimermanna, jmenovaný doznal, že jako ďábel Zardan musel …jeden kamenný sloup velký do Prahy nésti, který mně třikrát do louže spadl. Latinský originál dopisu cituje Jan F. Hammerschmidt (1700, s. 92-94), český překlad Jan Beckovský (1880, s. 463-465). Dopis prý byl později v zaskleném rámu vyvěšen v kostele sv. Petra a Pavla, ale v roce 1785 sám spadl a byl uložen do archivu.

   Ve jmenovaném kostele sloup, respektive tři jeho části, ležely až do roku 1787. Tehdy, 11. října, je odtud pod vedením důstojníka Putze vyneslo dvanáct dělostřelců na sousední hřbitova uložilo k severní zdi kostela.10 Stalo se tak zřejmě pod vlivem radikálních církevních reforem císaře Josefa II. Ten prý také v roce 1782 (a předtím v roce 1771) Vyšehrad navštívil a přitom nařídil přenést sloup z vnitřku kostela do jeho předsíně.11

   Na hřbitově pod okapem (V. Ruffer 1894, s. 153) v trávě sloupy ležely více než sto let. Zde také dva z nich, kratší a homolovitě ukončené, zachytil na malé kresbě Edvard Herold (1894, s. 153). Jmenovaný píše, že sloupy ležely na hřbitově až do roku 1888, kdy jim nová regulace hřbitova vymezila místo poblíž hlavní brány. Zda sem nebo jinam na hřbitově byly uvedeného roku přemístěny, není doloženo – a nezdá se to ani pravděpodobné. Všeobecně je totiž rok 1888 udáván jako rok, kdy byly sloupy přeneseny na dnešní místo. Ve skutečnosti se však tak stalo až o šest let později.

   Zásluhu na dnešním umístění a sestavení Čertova sloupu, respektive sloupů, má probošt vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach. Ten o tom v pamětech vyšehradských proboštů (1905) na s. 197 v souvislosti se založením nové sadu, nesoucího nyní jeho jméno, píše:Dále jsem dal vyzdíti pevné základy tam, kde druhdy stála strážnice, a postavil na ně v trojúhlu legendární tři sloupy Vyšehradské, které doposud válely se na hřbitově u zdi kostelní. Kdy k tomu došlo, bohužel neuvádí, ale dochoval se doklad, že se tak stalo v říjnu 1894. Tím je účet známé kamenické firmy Ludvíka Šaldy z Prahy-Emauz (s filiálkou na Vyšehradě) za podstavec tehdy zřizované sochy sv. Jana Nepomuckého v tomtéž sadě z 30. října 1894, který se podařilo nalézt v archivu Vyšehradské kapituly.12 V jeho poslední položce jsou totiž účtovány mimořádné práce kamenické a sice: převážení starých sloupů ze hřbitova do sadu a postavení těchto v skupinu…, tedy nepochybně práce spojené s přemístěním a postavením Čertova sloupu do dnešní podoby a na dnešní místo.

   Čertův sloup tvoří tři různě dlouhé, různě silné a různě zakončené sloupy, sestavené do jakési trojnožky. Jejich spodní konce jsou přitom zapuštěny do země (podle V. Ledvinkové a B. Nechvátala /1998, 2004/ asi 20-30 cm hluboko); střední a nejkratší sloup se vrcholy opírají o sloup nejdelší.13 Základní tvar sloupů je válcovitý, na vrcholech nepravidelně a neuměle ukončený. Plášť sloupů byl původně leštěný, vlivem větrání (zejména tmavých minerálů) je nyní většinou hrbolatý a i jinak zkorodovaný, na spodku nejkratšího sloupu dokonce zčásti odpadlý.

   Střední sloup je tvořen v čerstvém stavu bělavým, tmavě kropenatým, středně a všesměrně zrnitým biotit-amfibolickým granodioritem s občasnými černými, víceméně oválnými uzavřeninami (největší 10x3 a 9x6 cm). Zbývající dva sloupy jsou rovněž z biotit-amfibolického granodioritu, ale výrazně (s osou sloupů) usměrněného, s četnými černými čočkovitými uzavřeninami (největší 17x2,5 cm). Hornina středního sloupu je typický granodiorit tzv. sázavského typu, jedné z dílčích intruzí středočeského plutonu. Jeho výrazně usměrněná varianta u dvou zbývajících sloupů naopak pro tuto dílčí intruzi právě typická není a pochází nejspíš z její okrajové části, zřejmě ze styku s jílovským pásmem v dolním Posázaví.

   Sloupy mají nejen různé délky, ale i průměry. Nejdelší má max. povrchovou délku 229 cm a průměrnou tloušťku (původního pláště) 52 cm, střední sloup max. povrchovou délku 183 cm a průměrnou tloušťku 50 cm – a konečně nejkratší sloup max. povrchovou délku 160 cm a průměrnou tloušťku 48 cm. Těmto rozměrům při průměrné objemové hmotnosti dané horniny 2,7 g/cm³ odpovídají celkové hmotnosti u nejdelšího sloupu 1,31 t, u středního 0,97 t a u nejkratšího 0,78 t, dohromady asi 3, 06 t. Tyto hodnoty nezohledňují snížení hmoty sloupů u jejich vrcholů a úbytky větráním, ale ani hmotu jejich zbývajících částí v zemi. I tak se celková hmotnost sloupů zřejmě nebude od uváděných hodnot podstatněji lišit.

   Na základě výše uvedené petrografické charakteristiky a průměru sloupů je možné konstatovat, že sloupy jsou fragmenty přinejmenším dvou, ale spíše tří různých sloupů – a že kámen na jejich výrobu pochází z oblasti sázavského typu středočeského plutonu, nejspíš z dolního Posázaví v okolí Kamenného Přívozu.

   Prostřední sloup má na spodním boku vysekaná nápis, na který poprvé upozornil Miroslav Volf (1998). Podrobněji se jím zabýval Jiří Slouka (2005), přičemž poopravil Volfovu transkripci nápisu, ale také ne zcela správně (např. nápis neobsahuje písmeno A). Nápis je těžko čitelný, ale nejspíš je ho možné číst jako SMMRIEM. Přitom písmeno S má do horního obloučku vepsáno menší písmeno V (háček?) a spodní konec rozdvojen, druhé písmeno M má u pravé nožičky doprava vybíhající patku a směrem doprava (k vrcholu sloupu) se nápis vytrácí ve zvětralé části. Výška většiny písmen je 5-6 cm, přičemž písmena S a R jsou protažena o asi 5 cm pod spodní linku ostatních. Některé písmena mají ostré kontury (zejména I a E – pozdější?), většina ne, což bylo způsobeno zrnitou strukturou horniny, neodborným provedením i pozdějším navětráváním. Jde o neumělý, nepochybně dodatečný nápis, jehož význam nelze spolehlivě vysvětlit.

   Ještě obtížnější je vysvětlit samotný původ a účel Čertova sloupu. Na to byla a jsou – kromě úsměvných pověstí – nejrůznější více či méně nepřijatelné názory: sloup měl být menhirem, časoměrným sloupem starých Slovanů, sloupy z někdejšího pohanského háje v podhradí, sloupy z někdejší románské baziliky sv. Petra a Pavla, milníky, pranýři apod.

   Jako nejlogičtější se zdá, že Čertův sloup, respektive jeho části, jsou zbytky dříků sloupů z kostela Stětí sv. Jana, když podle nejstarší písemné zprávy z roku 1609 Čertův sloup ležel právě na jeho hřbitově. Problémem ale je, že tento gotický kostel byl k bohoslužbám využíván s přestávkami až do roku 1654, kdy začala výstavba barokní vyšehradské pevnosti a přední část kostela musela být ubourána (F. Kašička – B. Nechvátal 1976). Teprve pak z ní mohly být sloupy vyneseny, ale ty už v roce 1609 ležely na kostelním hřbitově a v roce 1632 dokonce v kostele sv. Petra a Pavla. Druhým problémem je, že sloupy jsou z tvrdé „žuly“ (granodioritu), která se v pražské gotice nepoužívala, protože zde byly k dispozici měkčí kameny – opuky a pískovce. Tam, kde takové kameny k dispozici naopak nebyly (např. v jižních Čechách), museli použít žulu a jiné tvrdé kameny i v gotice, případně (např. v Chebu) už i v románském období. Proč by ale sloupy z tvrdé žuly byly z celé gotické Prahy použity právě jen v nepříliš významném kostelíku na Vyšehradě, lze jen těžko vysvětlit.

   Na Vyšehrad byly sloupy dopraveny buď už hotové, nebo zhotoveny na místě. Jejich kámen pochází z oblasti sázavského granodioritu středočeského plutonu, nejspíš z dolního Posázaví. Bloky k výrobě sloupů musely být vylomeny z povrchových balvanů, protože první lomy zde vznikly až koncem 18. století. Nejpříhodnější pro vznik těchto balvanů bylo morfologicky členité údolí Sázavy, po které také mohly být bloky nebo samostatné sloupy dopraveny. V každém případě bylo získání vhodných kamenů, zhotovení sloupů a jejich doprava mimořádně náročným dílem, které dokládá zručnost dávných kameníků a zasluhuje náš obdiv.

 

Poznámky:

1  Slouka, J.: 2005 – Záhadné objekty pražského Vyšehradu. In: KÁMEN 11, 2005, č. 2, s. 15-

   22. 

2 Volf, M.: 1998 – Čertův sloup. In: KÁMEN 4, 1998, č. 1, s. 77-79.  

3 Pulec, M. J.: 1956 – Jaký je původ Čertova sloupu na Vyšehradě? In: Naše vlast 4, s. 118-

   119; Pulec, M. J.: 1958 – Nejstarší astronomická památka v Čechách. In: Říše hvězd 39,

   s. 136-137.

4 Proto býval sloup v 70.-80. letech minulého století označován jen jako Časoměrný sloup

   (viz např. seznam nemovitých kulturních památek hl. m. Prahy z r. 1976, s. 226).

5 Ledvinková, V. – Nechvátal, B.: 1998 – Čertův sloup na Vyšehradě. In: Zprávy klubu za

   starou Prahu, č. 2,  s. 7-13.    

6 Ledvinková, V. – Nechvátal, B.: 2004 – Čertův sloup na Vyšehradě. In: Nechvátal, B.:       

   Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum, s. 660-666.

7 Míněn kostel P. Marie in Transtevere (z 12. stol.), kde prý (J. F. Hammerschmidt 1700, s. 

   88-89), jeden sloup scházel (na jeho místě byl krucifix) a ostatní sloupy se barvou, výškou a

   zaoblením podobají sloupu na Vyšehradě; tyto sloupy jspu však ve skutečnosti z egyptského 

   granitu a jsou daleko vyšší a objemnější (Golzio, V. – Zander, G.: 1963 – La chiese di

   Roma).     

8 Malbu v letech 1902-1903 zčásti odkryli manželé Urbanovi, zbytek v r. 1992 E. Votočková,

   která ji celou restaurovala; malba je vyobrazena např. v monografii B. Navrátila a V.

   Hyblíka Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla (Velehrad 1995); na rozdíl od původní pověsti

   v ní sv. Petr čerta bičuje.

9 Podle J. Beckovského (1880, s. 461) se nacházely v kaplích sv. Františka a Obrácení na víru

   sv. Pavla.

10 Protokoly vyšehradské kapituly z let 1784-1793, i. č. 7, kniha č. 11, fol. 58 (Archiv

   kolegiátní vyšehradské. Národní archiv Praha). Ve špatně čitelném zápisu je uvedeno – v

   nejasné souvislosti – i datum 25. května 1778.

11 Tuto informaci V. Ledvinkové a B. Nechvátala (1998, s. 9 a 2004, s. 661) se nepodařilo

   ověřit; zdá se – alespoň co se týče návštěvy v r. 1782 – nepravděpodobná.

12 Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské, i. 4. 559, kart. č. 111, sv. č. 10. Národní archiv

    Praha.

13 Prostřední a nejkratší sloup se vrcholy nedotýkají, jak tomu bylo původně; stalo se tak

    zřejmě při znovupostavení prostředního sloupu poté, co byl v r. 1996 vandalsky vyvrácen.

 

Hlavní literatura (mimo titulů, citovaných v poznámkách):

Balbín, B.: 1681 – Miscellanea historica Regni Bohemiae. Liber III. Praha.

Beckovský, J.: 1880 – Poselkyně starých příběhův českých. Díl 2., sv. 3. (Upravil A.

   Rezek). Praha.

Biliánová, P.: 1924 – Čertův sloup. In: Český svět 20. 11. 1924, s. 4.

Ekert, F.: 1884 – Posvátná místa král. hl. města Prahy, sv. II, Praha.

Glückselig, L.: 1853 – Geschichten und Alterthümer der böhmischen Burg und Felsenstadt

   Wischehrad etc. Praha a Litoměřice.

Hammerschmied, J. F.: 1723 – Prodromus Gloriae Pragenae etc. Praha.

Hammerschmidt, J. F.: 1700 – Gloria et Majestats sacro-sante etc. Praha.

Hatina, B.: 1997 – Ďábel Zardan patrně lhal. In: Večerník Praha 3. 1. 1997, s. 8.

Karlach, M.: 1905 – Paměti proboštů vyšehradských z poslední doby a sice od roku 1781

   až do 1905. Praha.

Kašička, F. – nechvátal, B.: 1976 – Výzkum středověkého Vyšehradu. (Kostel sv. Jana Stětí).

   In: Památky a příroda, s. 193-198.

Herold, E.: 1894 – Malebné cesty po Praze I. Vyšehrad. Praha.

Noten ohne Text über die Wundersäule auf dem Wischerad ben Prag etc. (J. T. A.

   von Berghauer 1782).

Redel, C. A.: 1710 – Das schenswürdige Prag etc. Frankfurt a Lipsko.

Ruffer, V.: 1861 – Historie vyšehradská, neb vypravování o hradu, o kapitule a městu

   Vyšehradu u Prahy v království českém. Praha.

Schaller, J.: 1797 – Beschreeibung der königl. Haupt und Residentstadt Prag. IV. Praha.

Svátek, J.: 1883 – Pražské pověsti a legendy. Praha.

Theobald, Z.: 1609 – Hussiten krieg. Wittenberg.

Tanner, J.: 1732 – Geschichte… des Geschlelchtes von Sternberg. Praha.

 

 

Popisky k foto:

1.

Čertův sloup v Karlachových sadech na Vyšehradě. Foto V. Rybařík.

2.

Nápis na prostředním sloupu. Zakreslil V. Rybařík.

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007