Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Drobné památky v Českém Švýcarsku

 

Natalie Belisová

 

Pokud se odhodláte pátrat po místní historii, zakopnete o první odpovědi na otázky nezřídka dřív, než překročíte práh archivu. Stačí se pozorně dívat. Každá krajina je pamětní knihou, v níž se dá číst – zvlášť, když v ní příroda lidem předem nachystala nepřeberně „stránek“, jako to učinila v pískovcovém území Českého Švýcarska. Na první pohled se zdá být divukrásný labyrint skal vyšperkovaný jen voštinami, dutinami a mozaikami mechů. Jakmile ale zaostříte zrak, vystupují z kamenných krajek nápisy, značky a kolem sebe objevíte galerii roztodivných pomníčků a křížů. Stačí se jich zeptat, proč tam jsou, proč je někdo chtěl a potřeboval právě na jejich místě – a máte kus historie na dlani…

 

   Nejčastěji se v krajině setkáme s památkami majetkoprávními – s mezníky, označujícími hranice zemí, panství, pozemků jednotlivých hospodářství či lesních dílů, vymezujícími úseky práva k rybaření nebo k travaření, ale i s vodními cejchy mlýnů a pil, které určovaly povolenou výši nadržení hladiny u náhonu nebo starým značením cest. Pelmel symbolů a tvarů, vzpomínka na doby, kdy se lidé neomezovali normami.

   Mnohé z mezníků už ztratily svůj význam, některé ale stojí „na správném místě“ dodnes. Kvůli prožitku „setkání věků“ se vyplatí podniknout krkolomnou cestu po státní hranici od Hřenska k zaniklé osadě Zadní Jetřichovice. Dnes na ní svítí řada bílých kamenných hraničníků; v dobách, kdy se v těchto místech dotýkalo Sasko s panstvím Clary-Aldringenů, plnily jejich funkci nejčastěji označené stromy s vyřezaným křížem, některé doplněné kovovými symboly majitelů územních celků (C- panství Bynovec, tedy Clary a zkřížené mečíky, znak saského kurfiřství). Protože však hranice vedla skalnatou krajinou, dala lidem šanci zaznamenat dělicí linii přímo skal. Na mnoha místech byly vyryty velké kříže. A tak zde narazíte na zákoutí s prastarými kříži z 16., 17. a 18. století, které v první republice doplnily značky na osekaných plochách a k nimž po roce 1945 přibyly známé hranolové hraničníky – všechny mezníky jsou vlastně dosud platné.

   Někdy zdobí skály nikoliv jeden, ale celé skupiny sdružených křížů, občas i se starým letopočtem. To je důkaz, že lpěním na majetku se od svých předků příliš nelišíme. Přesnost průběhu hranic bývala kontrolována, na sporných místech osazovány či sekány nové hraničníky a u starých znaků doplňovány další kříže, případně i letopočty revizní obchůzky. Stejně to bylo málo platné. Co chvíli propukaly nové sváry, odhalovaly se podloudně přemístěné hraničníky a touze po pár pídích půdy nezabránily ani kříže na skalách. Když se začátkem 18. století hrdlilo Sasko o hranici u Hřenska, objevil myslivec hraběte Claryho prastará, do skal vysekaná hraniční znamení (samo sebou jinde, než měla vést hranice podle tvrzení saských svědků). Jakmile však myslivec kříže očistil, Sasové je „opět rychle zamaskovali mechem tak, jak se to stávalo často již dřív“… Kromě křížů se v některých důležitých místech (např. na styku vícera panství) objevily i výpravné hraničníky. Jeden z nejstarších spatříte na skále u břehu Křinice poblíž zaniklé osady Zadní Jetřichovice - reliéf rodového erbu Vartenberků, pocházející z 16. století. Pravděpodobně byl vysekán v souvislosti s prodejem dříví v pohraničním polesí „na stojato“ Sasům, aby připomněl pachtýřům po skončení smlouvy (která platila přes jednu generaci), komu patří půda, na které káceli.

   Lidskou pozornost přitahují z právních památek spíše památky trestně právní – šibenice, pranýře a smírčí kříže. Na ty je ale České Švýcarsko chudé. Zdejší nízké kamenné kříže, které bývají nazývány smírčími, dokladem vyrovnání se vraha s pozůstalými nejsou – do krajiny se dostaly až v době, kdy už zákon při hrdelním zločinu neumožňoval viníkovi vyhnout se trestu mimosoudní dohodou. Kříže sice stojí v místech, kde došlo k náhlému (někdy i násilnému) úmrtí člověka, nejsou ale symbolem veřejného pokání provinilce, nýbrž piety pozůstalých. Kříž sedláka Dietzeho, který v roce 1737 zemřel bez posledního pomazání na kraji lesa u Nového Světa, Sturmův kříž pod Petřínem u Růžové, kříž u potoka pod osadou Studený, který vyrostl v 19. století tam, kde Hanns Stübel zemřel na zpáteční cestě domů z jetřichovického kostela, ale i mohutný Riedelův kříž mezi Srbskou Kamenicí a Růžovou, zdobený mečem, k němuž se váže pověst o dvou vranách, co usvědčily vrahy obchodníka Riedela a nejspíš i Engelův kříž v Brtníkách mají s „pravými“ smírčími kříži společný jen tvar a snahu pomoct duši nebožtíka, který zemřel náhle a bez očištění generální zpovědí. Patří sice do početné rodiny památek pietních, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsou krásné, zvláštní a že setkání s nimi v krajině na člověka hluboce zapůsobí.

   Tradice stavět z piety v místech neštěstí pomníčky je stále živá, stačí se jen porozhlédnout kolem příkopů silnic. Minulostí se však stalo zřizování památek ex voto, které děkovaly Bohu, že se postiženému podařilo nebezpečí překonat. Pod Vysokou Lípou byl do skály u nebezpečných peřejí vysekán Renetův kříž jako díkůvzdání za záchranu malého chlapce Karla, kterého po pádu do řeky Kamenice zachránil dřevorubec před utonutím. Dřevěným křížem u Hel zas poděkoval panský myslivec Klingebeck za zázračné uzdravení prostřelené nohy...

   Nad vděčností přesto převažují a převažovaly vzpomínky na události, které šťastný konec neměly. V lesích Českého Švýcarska jsou rozesety pomníčky dřevorubců, kteří zahynuli při kácení či svážení dříví – pomník dřevorubce Schaefera u Doubic, Červený kříž z roku 1723 nedaleko hájovny Saula v Dolní Chřibské, Neumannova deska, zasazená do balvanu v rokli Eichgraben za Tokání. Členitá krajina plná strží a skalních věží byla příčinou konce mnoha poutníků. V rokli Königsteichgrund poblíž Jetřichovic dodnes bere za srdce mechem obrostlý balvan s křížem a letopočtem 1855 – kamenná tečka příběhu dvou zbloudilých dětí z Rynartic, vzpomínka na výpravu za borůvkami, kterou sedmiletý chlapec Franz Storm nepřežil.

   Velká bolest může být skryta i v zcela nenápadných pomníčcích. V Malinovém dole u Hřenska zůstala po sebevraždě mileneckého páru při válečné mobilizaci pouze neumělá rytina kříže a iniciály. Jiné pomníčky jsou honosné. Z osady Kopec vede cesta do Křinického údolí kolem sloupu se sochou sv. Antonína z roku 1707, postaveného po smrtelném úrazu zdejšího mlynáře a lamače Johanna Zimmera v blízkém vrchnostenském lomu na žernovy. A jsou mezi nimi i takové, které se pro svou podobu časem změnily ze vzpomínky na neštěstí konkrétního člověka v památku sakrální. Nedaleko jetřichovického hřbitova stojí na kraji cesty kříž Johanky Michelové. V roce 1819 se tu za bouřky schovala žena kováře se svou malou dcerkou pod stromem. Úder blesku přežila jen matka. Na místě Johančina skonu postavili rodiče boží muka – kamenný sokl s vysokým kovaným křížem, zdobeným plechovou siluetou ukřižovaného Krista. Netrvalo dlouho a pietní kříž zahrnuli farníci do trasy náboženských procesí.

   Duchovní život obyvatelstva proměnil během několika staletí celé Čechy v sakrální krajinu. Sekularizace společnosti po druhé světové válce vzala tomuto obrazu mnohé. Z Českého Švýcarska se stal nejen hřbitov poničených křížů a soch, ale i galerie pustých výklenků pro obrázky a kapliček vysekaných do skal. V posledních letech se začínají niky znovu zaplňovat, řada „slepých“ však ještě stále čeká na své znovuzrození. Ze škály skalních výklenků a kaplí těžko vybírat nejkrásnější. Některá zastavení korunoval kamenický um: Hiebelovu kapli mezi Hřenskem a Janovem, niky po obrazech Nejsvětější Trojice v Janské a v Lipnici nebo výklenek u Mezního můstku pod osadou Mezná u Kamenice, který sloužil jako místo krátkého odpočinku a pobožnosti při pohřebních průvodech – stejně jako výklenek s obrazem Zmrtvýchvstání Krista Na Potokách poblíž Rynartic. O půvab jiných se zas postarala sama příroda, například když skálu s nikou, zdobenou obrazem Kalvárie u Jetřichovic, vymodelovala do podoby přesýpacích hodin.

   Někdy byla podnětem pro záznam do krajiny mimořádná událost, kterou v ní chtěl člověk zakotvit, připomenout či oslavit. Nejčastěji se mezi oslavnými památkami setkáme s pamětními nápisy budovatelů cest, mostků nebo vyhlídek, někdy skromně zestručněnými do pouhých iniciál a letopočtů, jako např. na můstku přes potok v místech zvaných Streckwald nad hřenským hřbitovem, na skalní stěně smyku na dříví u Úzkých schodů za Tokání nebo v prosekané stěně zvané Frauenloch u silnice mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi. Pokud data a monogramy porovnáme s výdaji ve vrchnostenských účtech, získají náhle anonymní litery zpátky svá jména a souvislosti. V řečišti Kamenice pod Vysokou Lípou je na jednom z balvanů nápis 1646 HA MH – utajené kamenné „píchačky“ Hanse Adama a Mathese Hiekeho, kteří čistili plavební tok po velké povodni.

   Důvodem k hrdosti byly i lovecké úspěchy, a tak k nejproslulejším oslavným památkám Českého Švýcarska dnes patří Vlčí deska za zaniklou osadou Zadní Doubice (replika zničeného nápisu z roku 1640, jímž se chlubil lesmistr Johann Grohmann zastřelením dvou vlků) – a Rysí kámen na hranicích se Saskem ve Velkém kozím dole v polesí Mezná. Reliéf šelmy doplňuje nápisová kartuše, v níž se k úlovku – v roce 1743 již vzácném – hlásil lesmistr Puttrich z Hinterhermsdorfu.

   Mezi zápisy do skal se objevují i mementa z dob těžkých zkoušek. V časech válečného ohrožení využívali místní obyvatelé labyrint skal a roklí k úkrytu před drancující soldateskou. Nejstarší doklady uchované v pískovcovém archivu Českého Švýcarska pochází z dubna až června roku 1632. Matriky zesnulých zachytily řadu obětí zvůle válečníků – krajina tyto statistické údaje doplnila úkryty Weberstube u Janova, známým Balzerovým táborem u Jetřichovic, převisem pod Limberkem v doubickém polesí a snad i dalšími v okolí Stříbrné štoly u Hřenska. To ovšem neznamená, že třicetiletá válka nezahnala běžence i na další místa, která se mohou „prokázat doklady“ až z válečných vpádů v 18. a 19. století – převis v úpatí skály Treppenstein u Jetřichovic (nově pokřtěný na převis válečníků, protože letopočty doplňují i rytiny ozbrojenců v uniformách z 2. poloviny 18. století) nebo Pruské tábory u Vlčí Hory a u Šternberka, případně Křepelčí důl u Brtnického potoka, kde měla být 1778 ukryta důchodní pokladna panství Lipová.

   Radostnější záznamy ve skalnaté kronice tvoří památky, které vznikaly jen pro potěchu tvůrců. Trpasličí skále u Rynartic, dílu Eduarda a Ernsta Vaterových, rozuměli místní obyvatelé před válkou jinak než současníci. Postavy skřítků a ženského obličeje vysekané ve skalnatém úbočí nad silničkou pro ně nebyly ztvárněním pohádky o Sněhurce, ale příběhu o chudé stařence Ritschelové, která v rokli žila pod převisem a živila se prodejem dříví na topení. Při jedné bouřce spěchala nebožačka do svého příbytku, smekly se jí nohy a zaklínila se ve skalní štěrbině. Z pasti jí pomohli skalní skřítci. Po vysekání schůdků puklinou a reliéfů mužíčků se skála stala cílem vycházek a výletů. Na kraji lesa vyrostl stůl s lavicí, ve sklípku se skladovalo občerstvení, hrávalo se tu i na kytaru… Trpasličí skála je jedním z míst, kde stopy nevychladly ani po poslední válce. I dnes je vyhledávanou atrakcí. Jen jí noví obdivovatelé přisoudili jiný význam – z pověsti o bezdomovkyni, jejíž jméno nesla i rokle Ritschelsgrund, se stala českošvýcarským Disneylandem.

                                                                                                            

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2012