Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Florentská mozaika

 

Petr Machek

 

   V roce 1992 jsem poprvé navštívil Itálii a těšil se, že uvidím, co všechno staří mistři vytvořili z kamene. Netušil jsem, že výlet změní můj život.

   Několik roků před touto cestou jsem se začal zajímat o měkké kameny. Vyplynulo to z opakovaných požadavků zákaznic, aby výrobky mé bižuterní firmy byly více zdobeny kameny ve světlých a teplých barvách. Barvy dostupné v tvrdých kamenech nevyhovovaly všem požadavkům a obarvené brazilské acháty zase netěšily mne. V měkkých kamenech jsem našel dostatek zajímavých barev a kreseb a postupně se těmito kameny zásobil.

   Nejsilnější zážitky z italské cesty jsem si odnesl z prohlídky památek ve Florencii. V jedné dílně na mozaiky jsem si koupil knížku Hardstones, vydanou roku 2000 v Londýně¹. Popisuje historii florentské mozaiky a obsahuje desítky barevných vyobrazení neskutečně krásných a složitých prací z kamene. Protože florentská mozaika nemá v českých zemích tradici a také na mineralogických burzách se téměř nevyskytuje, dovolím si čtenáře trochu informovat.

   Florentská mozaika je výtvarná technika, která vznikla ve Florencii v 16. století a vytváří se tam dodnes. Obecně je rozlišováno provedení pietre dure z tvrdých kamenů (achát, jaspis, chalcedon, zkamenělé dřevo, někdy též sklo) a pietre tenere (vápenec, mramor, hadec apod.). Praxe je taková, že když se v mozaice vyskytuje alespoň jeden tvrdý kámen, nazývá se pietre dure. Obchodně se ovšem tento název zneužívá téměř pro každou mozaiku, protože evokuje dražší dílo vzhledem k náročnější výrobě. Výrobní tajemství spočívá v tom, že se kameny rozřežou na tenké destičky. Z nich se pak vybrousí jednotlivé díly mozaiky a sesadí k sobě tak, že spáry jsou téměř nebo zcela neviditelné. Pro dosažení výtvarného efektu se využívá barva a kresba přírodního kamene. Florentská mozaika se tím odlišuje od starších mozaik antických, skládaných z kostiček, mezi nimiž jsou ponechány spáry vyplněné barevným tmelem. Díly florentské mozaiky jsou natmeleny na podložku z kamene, skla, keramiky atd. Povrch je následně zbroušen do roviny a vyleštěn. Florentská mozaika se užívá na výzdobu interiérů jako obrazy. Široké použití nachází rovněž na desky stolů, intarzie apod. Existují také mikromozaiky, vkládané do šperků nebo krabičkových víček. V Karlových Varech existovala v 19. století pozoruhodná výroba, využívající místní vřídlovec. Zajímavé ukázky jsou k vidění v tamním muzeu.

   První záznamy o florentských mozaikách jsou z poloviny 16. století. Zprvu se uplatňovaly především geometrické vzory. Atmosféra na dvoře florentinských vladařů dala vzniknout neobyčejně propracovaným mozaikám, které jsou porovnatelné s dřevěnými intarziemi. Inspirací byly tehdejším tvůrcům antické mramorové mozaiky, dochované z dob římského impéria. Rozvoj mozaikářských technik byl možný díky zájmu o antické památky mezi renesančními umělci a vzdělanci. V průvodci Mariana Maura z roku 1562, který byl sestaven jako pocta dochovanému umění římských mozaik, zmiňuje autor rozměrný osmiúhelníkový stůl, složitě vykládaný – a zároveň malý stolek studijní, vykládaný ve stejném vzoru.

   První fáze produkce mozaik z tvrdých kamenů pietre dure začala ve Florencii v roce 1568, kdy Ferdinando Medici oficiálně uznal svým patentem řemeslo mozaikářů a současně jmenoval Emília du Cavallieri správcem jejich cechu. Souběžně s Florencií existovala výroba mozaik i v Římě. Zde se využívaly jak antické vzory, tak surovinová základna barevných kamenů, získaná při vykopávkách antických památek. Přínos mozaikářů z Florencie spočíval v tom, že opustili rovné linie římského stylu a začali spolupracovat s malíři. Důsledkem bylo intenzivní hledání nových nalezišť co nejširší palety barevných kamenů. Výtvarné možnosti mozaikářů se přiblížily malířství a umožnily ztvárňovat květiny, ptáky, lidské postavy a krajiny… Dodnes jsou zachovány podrobné zprávy o tom, jaké kameny a v jakých barvách lze nalézt v jednotlivých nalezištích.

   Florentské mozaiky pronikly v průběhu 17. a 18. století do celé Evropy, a to jak ve formě výrobků, tak zakládáním dílen řízených italskými mistry. Císař Rudolf II. pozval z Florencie do Prahy mozaikáře a řezače drahých kamenů – Cosima a jeho syna Giovanniho Castrucci. Jejich mozaiky, vytvořené za hojného použití kozákovských jaspisů, jsou k vidění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, na zámku v Nelahozevsi i jinde. Dnes je výroba florentských mozaik zachovaná zejména v Itálii a Rusku. Obě země obdarovala příroda velkým bohatstvím barevných leštitelných kamenů. Do mozaik lze ovšem kromě kamenů použít i mušle, korály, perleť, barevné kovy a sklo. Záleží na výtvarném záměru. Na starých exemplářích je obdivuhodné, že tvrdé i měkké kameny jsou v jedné mozaice vyleštěny současně – do vysokého lesku a dokonalé roviny. Jakým způsobem toho staří mistři dosáhli, mně není známo.

   Bohatství kamenů v českých zemích neuniklo v 17. a 18. století pozornosti italských prospektorů, kteří hledali suroviny po celé Evropě. Známé jsou barvitě zveličené zprávy, zapsané vlašskými hledači drahokamů v tzv. vlašských knihách. Naleziště ametystů Ciboušov u Klášterce nad Ohří bylo na konci 18. století těženo italskými prospektory. Ve zprávě v archivu tamního kláštera se uvádí, že Italové tam nacházeli ametysty velké jako sloupy, zatloukali je do beden a posílali do Norimberku.

   Prohlídka italských památek a studium barevných reprodukcí z knihy zakoupené ve Florencii mne inspirovaly ke zhotovení první mozaiky. Postup je následující: Nejdříve zhotovím grafický návrh a rozčlením jej na jednotlivé díly. K dílům přiřadím barvy a kresby kamene, předem rozřezaného na destičky silné zhruba 5 mm. Obrys dílu přenesu na destičku a přesný tvar získám řezáním, broušením a pilováním. Přesné lícování navazujících dílů kontroluji přiložením k sobě a pohledem proti oknu. Mozaika se staví postupně buď od kraje nebo od středu. Výroba a usazení jednoho dílu trvá podle jeho členitosti 20-120 minut. Celková pracnost je úměrná počtu dílů. S přibývající praxí se vracím k fotografiím starých mozaik, postupně nacházím řešení technických problémů a také chyby, nejčastěji ty vlastní. Nemám možnost naučit se mozaikářské řemeslo od někoho, kdo je ovládá – a tak používám metodu pokusu a omylu.

   Stavba florentské mozaiky je mimořádně časově náročná, vyžaduje klid a soustředění; jak říkávám, je třeba zahodit hodinky. To vše má za následek, že  práce je časově nerentabilní. Také proto se kvalitní mozaiky na mineralogických burzách nevyskytují. Jednoduché, průmyslově vyrobené mozaiky na ruských nebo indických výrobcích nebo skládačky z geometrických dílů pro šachy jsou jen slabým náznakem toho, co všechno lze z kamenů vytvořit.

   Sám nemohu posoudit, jaké dokonalosti a kvality mozaik jsem dosáhl od roku 1992, odkdy se jejich výrobou zabývám. Postupně jsem objevil hranice svých možností, dané ostrostí vidění, chvěním rukou, kvalitou strojního vybavení, výdrží při opravách chyb atd.; jediným soudcem je pak pocit vlastního uspokojení. Práce na mozaikách je ideální činností pro zimní období. Do konce března tohoto roku jsem vytvořil celkem 27 mozaik ve formě obrazů, 15 drobných prací a pět kruhových desek o průměru 60 centimetrů, určených pro kávové stolky, vše z měkkých kamenů. V provedení pietre tenere bych dokázal zhotovit desku o velikosti až 2 m². Od prací pietre dure mne zatím odrazuje mimořádná pracnost. Mikromozaiky se teprve chystám učit…

   Mojí nejsložitější prací byl Pohled na Hradčany. Námětem se mi stala mozaika otce a syna Castrucciů, zhotovená okolo roku 1605 pro císaře Rudolfa II. Ztvárnil jsem původní podhradí podle staré předlohy a dosadil současný Pražský hrad. Na původní mozaice je totiž zcela odlišný, odpovídá stavu na začátku 17. století. Další složitou mozaikou byl Pohled na město Jablonec nad Nisou. Oba pohledy i mozaika znázorňující sedmiramenný svícen (ramena svícnu z modrého sodalitu v bílém poli a svíčky z levického aragonitu) jsou dnes ozdobou jedné vily v Kalifornii. Do Izraele vloni odešla mozaika představující lázeňskou kolonádu v Karlových Varech. Další čtyři mozaiky jsou v České republice a v Německu. Bohužel dosažený zisk mi dosud nevyrovnal náklady vložené do strojního vybavení a nutných stavebních úprav dílny. V zimě 2004-2005 jsem se potěšil zhotovením tří kusů kruhových desek pro kávové stolky. Použil jsem výtvarné řešení, které bylo oblíbené v Itálii poloviny 19. století. Středový obrázek-medailon znázorňuje krajinu, šlechtický erb, antickou mozaiku nebo přírodniny. Okolo medailonu bývá kolekce antických mramorů, nalezených při vykopávkách římských památek. Okraj desky je z tmavšího mramoru nebo hadce.

   Na první kruhové desce je středový medailon s vesnickým motivem – krajina, dům, žena dojící krávu, telátko a stromy, vše obklopené kolekcí dvaceti různobarevných mramorů. Medailon na druhé desce tvoří tzv. římské holubice. Jedná se o repliku antické mozaiky pro římského císaře Hadriána, který vládl v letech 117-138 n.l.. Originál byl nalezen při vykopávkách Hadriánovy vily v Římě. Na mé desce je okolo holubic kolekce dvaceti různobarevných mramorů, mezikruží z polského zelenomodrého vápence a okraj z teple hnědého sliveneckého mramoru. Konečně na třetí desce jsem do středu umístil profil ženské hlavy s bohatými kudrnatými vlasy (krápníky Vitošov). Ženská hlava je umístěná v oválném poli z tmavého polského mramoru, obličej je z růžového portugalského mramoru, poprsí z namodralého polského vápence se zelenými kresbami, který navozuje dojem lehké letní halenky. Okraj kruhové desky tvoří černý mramor z Maroka s bílými zkamenělinami (Ortocerus). Mozaika mimořádně vynikne spodním nasvícením.

   Poslední mozaika zimy 2004-2005 představuje pijáka v oblečení ze 17. století. Postava stojí ve vinném sklepě a v mírném záklonu upíjí z lahve. U nohou postavy jsou další dvě lahve, v pozadí vpravo je sklep s velkým sudem. Původním námětem byl pravděpodobně obraz od Francesca Vinea. Předlohou mi byla mozaika, zhotovená ve Florencii roku 1880. Autorem je E. Paolici, rozměr 31 x 21 cm, materiálem tvrdé a měkké kameny. Moje práce má rozměry 47 x 29 cm. Poprvé jsem se odvážil znázornit lidskou postavu. Obával jsem se, zda věrně znázorním obličej a zda se barevností co nejvíc přiblížím původnímu vzoru. Na mé mozaice stojí postava na červeném kubánském mramoru s vyhojenými prasklinami. Boty tvoří černý mramor se zlatými žilkami (Itálie, lokalita Portoro, vlastní nález). Široký okraj bot je zhotoven z brekciového mramoru (barvy hnědá, béžová, bílá, lokalita Jedovnice, vlastní nález). Kalhoty jsou ze zelenošedého vápence (Polsko, vlastní nález) v kombinaci s hluboce černým belgickým mramorem. Kabát postavy je z jasně žlutého mramoru a cípy košile z čistě bílého polského magnezitu. Materiál na ruce a obličej v růžových odstínech jsem získal tepelnou úpravou přírodního kamene. Obličej se skládá z devíti částí. Lahve vína jsou z krápníků Vitošov a jejich provedení napodobuje opletení lahví rostlinným materiálem. Klobouk je z tmavozeleného hadce a péro za kloboukem z bajkalského lapisu. Výrazně barevná postava pijáka je vsazena do tmavého polského mramoru. Zbývá dodat, že jsem ještě uplatnil červený svor na přezku řemenu nesoucího kord a stříbrný svor na chránič ruky u kordu.

   Mozaika představující pijícího kavalíra byla v minulosti již vícekrát napodobena. Např. italská dílna Bazzani a syn zhotovila repliku o rozměrech 87 x 72 cm. Mozaiky s tímto námětem byly rovněž nabízeny v aukčních síních Sotheby´s v roce 1983 a Christie´s v roce 1992…

   Doufám, že jsem čtenáře příliš neunavil. Těším se, že se mi ozve mozaikář k výměně zkušeností nebo zdatný obchodník, který by mi pomohl snížit finanční deficit výroby florentských mozaik.

 

Literatura:

¹ Massineli, Anna Maria – 2000: Hardstones. Vydavatelství Philip Wilson, Londýn.       

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007