Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

FRANTA ÚPRKA (1868 – 1929)

 

Václav Rybařík

 

Na podzim loňského roku uspořádala Galerie výtvarného umění v Hodoníně retrospektivní výstavu ke 140. výročí narození a k 80. výročí úmrtí moravského sochaře Franty Úprky, nazvanou  Franta Úprka (1868-1929). Sochařský obraz domova. Výstavu potom hostila Galerie výtvarného umění v Chebu a od 4. března do 10. května 2009 i České muzeum výtvarného umění v Praze. Seriál zakončuje od 24. května do 31. října 2009 výstava v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici.

   Pražská výstava, bohužel pravděpodobně poslední výstava v komorním prostředí Českého muzea výtvarného umění v Husově ulici (z těžko pochopitelných důvodů přemisťovaného do Kutné Hory) a kvůli stavebním pracím o několik dní zkrácená, obsahovala na čtyřicet Úprkových drobných plastik, převážně v bronzu, zčásti i v mramoru. Byla doplněna fotografiemi dalších Úprkových děl a také několika obrazy jeho staršího a známějšího bratra, malíře Joži Úprky.

   Sochař Franta Úprka se narodil 26. února 1868 v Kněždubu na Moravském Slovácku jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Byl pokřtěn jako František, ale používal jen jméno Franta, obdobně jako jeho bratr Josef jméno Joža. V roce 1882 začal navštěvovat řezbářskou školu ve Valašském Meziříčí, ale po dvou letech ji opustil. V roce 1885 odešel do Prahy, kde se učil kamenickému řemeslu a pracoval v dílnách sochařů Jindřicha Čapka a Antonína Wagnera (zde se údajně podílel na realizaci jeho alegorií Vltava a Labe pro rampu Národního muzea) a v ateliéru Bohuslava Schnircha. V roce 1896 už měl svůj ateliér na Vinohradech a až do své smrti (8. září 1929 v Tuchoměřicích) žil a tvořil v Praze. Často se však vracel na rodné Slovácko, které se s jeho obyvateli a zvyky stalo stěžejní inspirací většiny jeho děl.

   Ačkoliv Úprka začal tvořit až ve třiceti letech, zanechal po sobě poměrně velké množství děl, většinou v podobě modelů, nyní uschovaných v galeriích (ponejvíce v GVU v Hodoníně, která chová jeho uměleckou pozůstalost) a muzeích. Realizace nejvýznamnějších z nich, až na výjimky v pískovci, mramoru nebo dioritu, ale můžeme spatřit i na průčelích nebo v interiérech veřejných budov, v podobě volných soch nebo na hřbitovních náhrobcích. Nejvíce je jich zřejmě v Praze, kde umělec téměř čtyřicet pět let žil a tvořil.

   Zde nacházíme Úprkova díla na průčelích Obecního domu na náměstí Republiky a Švehlovy koleje UK ve Slavíkově ulici na Žižkově. V prvém případě jde o sochy Dudák a Rusalka na konzolách nad západním vchodem do budovy. Obě jsou z umělého, světle hnědě patinovaného kamene (1908). Výzdobu hlavního průčelí Švehlovy koleje pak tvoří vysoké obdélné reliéfy alegorií čtyř ročních období v podobě atlantů, podpírajících balkon nad hlavním vchodem do budovy. Byly vytesány v roce 1925 ze světlého pískovce a jsou dobře zachovalé.

   Mimo Prahu jsou od Úprky sochařské výzdoby hlavních průčelí Střední průmyslové školy v Brně na Sokolské ulici (alegorie Strojnictví a Stavitelství z roku 1901), gymnázia v Příboře (čtyři alegorické sochy z roku 1904) a bývalé Banky Moravia v Místku (čtyři sochy Jak staří šetřívali z roku 1927). Úprka byl také autorem části sochařské výzdoby Zemské banky a Zemědělského muzea v Bratislavě (1927), která však byla během 2. světové války zničena.

   Ojediněle se s Úprkovými sochami setkáváme i v interiérech budov. V Praze je to v dvoraně pozdně secesní budovy bývalé Občanské záložny ve Vršovicích, nyní České spořitelny, z let 1911-12 na Vršovickém náměstí. Její ústřední plastikou je Přadlena v podobě sedící krojované předoucí ženy, symbolizující pracovitost. Je z čistě bílého kararského mramoru, má kruhový podstavec a na zadní straně signaturu F. Úprka v podobě faksimile jeho podpisu. Rovněž z bílého kararského mramoru Úprka vytvořil sochu Madony pro ústavní kostel sv. Václava v Bohnicích z let 1914-19. Ta však byla v polovině minulého století spolu s částí mobiliáře přemístěna do moderního kostela ve Velkém Oseku u Kolína.

   Málo známou Úprkovou pražskou skulpturou je socha Ponocný, takřka ukrytá v Horním Jelením příkopu u Pražského hradu. Podle jeho modelu ji z hořického pískovce vytesala Státní průmyslová škola sochařská a kamenická v Hořicích, která ji také spolu s okresem a městem Hořice v roce 1925 věnovala prezidentu T. G. Masarykovi k jeho 75. narozeninám. Úprka také po 1. světové válce vytvořil nové emblémy na pomníku zákopníkům, zahynulým při povodni na Vltavě v roce 1890, v Praze před Invalidovnou (Müllerová, A. – Novák, J. B.: Karlínská Invalidovna. 1948, s. 19).

   Mimo Prahu nacházíme Úprkova větší sochařská díla hlavně na Slovácku. V Hodoníně u Domu umělců sochy Babička (1911) a nedaleko i Hájník (1923), v Uherském Ostrohu památník padlým Odboj (1926), všechny z pískovce, a pomník MUDr. Františka Veselého z bílého kararského mramoru v Luhačovicích (1926). Nejznámější na Moravě je ale asi sousoší Procesí (Pútníci) v Brně v sadech na Kolišti, vytvořené v roce 1927 z prachatického dioritu. V Čechách to jsou pak sochy Jánošík (1919) ve Smetanových sadech a sousoší Matka (1924) před mateřskou školou v Hořicích, sousoší Boží bojovníci (1927) ve Slatině nad Zdobnicí nebo socha Pasačka na kašně zámku v Běhařově, všechny z pískovce.

    Nejčastěji se s Úprkovými díly můžeme setkat na hřbitovech na různých náhrobcích. V Praze je z nich asi nejznámější náhrobek ministra a poslance Bedřicha Pacáka (oddělení 15, hrob 1) na Vyšehradském hřbitově z roku 1911 se dvěma klečícími ženskými postavami (Motlitba a Žal) a se zdobenou lunetovou římsou mezi nimi, provedenými z tmavého prachatického dioritu. Z něho je i nedaleký náhrobek továrníka Františka Vydry (15/67) v podobě vysoké urny, podpírané dvěma putti, a sousední nízké mísy z roku 1921.

   Další náhrobky od Franty Úprky nacházíme na Olšanských hřbitovech. Z prachatického dioritu je to sochařská (Umřel) i leštěná architektonická část náhrobku MUDr. Eduarda Putterlíka (hřbitov IX/oddělení 7) z roku 1907. Z bílého, nejspíš tyrolského mramoru, je zase socha klečící naříkající krojované mladé ženy (Plačka nebo Naříkačka) na blízkém hrobě vinárníka Josefa Šutery (IX/7) z roku 1909, nebo polosedící mladé ženy, opřené o kříž (Na hřbitově) na náhrobku Marie Kykalové (V/15) z roku 1908. Pravděpodobně ze stejného mramoru je i náhrobek žáka Akademie Jarka Urbana (Děvčica s liliemi) z roku 1918, který se ale nepodařilo vyhledat. Z hořického pískovce je pak další sedící ženská postava s růžencem (Vzpomínka) na hrobě rodiny Baštovy a Landovy (VII/13b) z roku 1912.

   Dva Úprkovy náhrobky jsou i na Vinohradském hřbitově. Je to jednak náhrobek hudebního nakladatele Emanuela Starého (8/26) se sochou krojované klečící truchlící ženy s řadou lilií v pozadí z pískovce (1913), jednak zaoblený („jetelový“) kříž z leštěné černé švédské žuly, původně s bronzovými ozdobami a medailonem, později odcizenými, na hrobě filozofa a psychologa Františka Krejčího z roku 1935 (9/5).

   S četnými náhrobky a jejich sochařskými částmi z dílny sochaře Úprky se můžeme setkat také na řadě jiných hřbitovů jak v Čechách (Častolovice, Chlumec nad Cidlinou, Chrudim), tak zejména na Moravě (Olomouc, Přerov, Hodonín, Ostrava, Mařatice, Brno, Hranice), jakož i na hrobě samotného Franty Úprky (Znavený rolník) v Kněždubu z roku 1930. Ojedinělé jsou dva Úprkovy náhrobky na hřbitově ve slovenském Martině z roku 1918.

   Galerie výtvarného umění v Hodoníně vydala k příležitosti výstavy v roce 2008 výpravnou bohatě ilustrovanou monografii Franta Úprka 1868-1929. Ta kromě umělecko-historického přehledu a hodnocení Úprkova díla (Jaroslav Kačer) obsahuje také soupis tohoto díla z let 1896-1929 (Jaroslav Kačer a Ilona Tunklová). Tento prozatím nejúplnější soupis rozhodně zasluhuje ocenění, ale jeho autoři se při jeho sestavování bohužel nevyvarovali chyb.  Především tím, že některá – a dost důležitá – realizovaná díla v něm scházejí. Například jen z Prahy to jsou tak významné sochy jako Přadlena z vršovické spořitelny, Ponocný v Jelením příkopu a Madona z bohnického kostela a také emblémy na pomníku zákopníkům v Karlíně nebo náhrobek Františka Krejčího na Vinohradském hřbitově. Až na jednu výjimku (Běhařov) pak scházejí díla, uvedená ve čtyřsvazkové monografii Umělecké památky Čech (E. Poche aj. 1977- 82), kterou autoři v seznamu literatury ani necitují. Totéž se do jisté míry týká i prvních dvou svazků obdobné monografie Umělecké památky Moravy a Slezska (B. Samek 1994, 1999).

   Někdy jde také o nepřesné datování Úprkových děl. Tak např. realizace soch Strakonický dudák (správně jen Dudák) a Rusalka na Obecním domě v Praze je kladena do let 1907-11, ačkoliv sádrové modely 1:1 (uložené v Muzeu hlavního města Prahy) byly schváleny v únoru 1908 a sochy osazeny v říjnu téhož roku (Obecní dům v Praze. Historie a rekonstrukce. 1997; s. 63 a 102). Bližšímu seznámení se s Úprkovou pražskou funerální tvorbou pak v soupisu schází v odborných publikacích jinak běžné označení hřbitovních oddělení (v případě Olšan i hřbitovů, kterých je zde deset) a čísel hrobů s příslušnými náhrobky, takže ty je pak nutno pracně vyhledávat, pokud se to vůbec podaří.

   Samostatnou kapitolou je materiálová charakteristika reprodukovaných děl. U obou soch z Obecního domu v Praze autoři soupisu uvádějí „leštěný pískovec“, ačkoliv jde o umělý kámen, u alegorií na Švehlově koleji a náhrobku rodiny Starých na Vinohradském hřbitově (tmavý) diorit, i když se v obou případech jedná o (světlý) pískovec. Z tmavého dioritu by měl být náhrobek Josefa Šutery na Olšanech, ačkoliv je to bílý mramor. U některých náhrobků je pak uváděn jen neutrálně „kámen“, i když jeho základní druh lze minimálně podle barvy snadno určit. Podobné nesrovnalosti jako u výše uváděných pražských děl nejsou vyloučeny i u děl mimopražských, které ale nebylo možné revidovat. Je ale známo, že například velké sousoší Procesí v Brně na Kolišti je z tmavého dioritu, v žádném případě ne z pískovce, jak uvádí soupis.

   Přes tyto výhrady jsou monografie a seriál výstav jeho díla důstojnými počiny k jubileím tohoto svérázného a samorostlého, ale bohužel často a neprávem poněkud opomíjeného moravského sochaře.

 

                                                                                                                     

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007