Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Nejslavnější kámen Skotska

K problematice raně středověkých inauguračních kamenů

 

Antonín Přichystal

 

Skotské hlavní město Edinburgh má, podobně jako celá země, velmi zajímavou geologickou historii. Jeho hlavní morfologické dominanty představují relikty po velkém stratovulkánu z doby před 325 miliony let (to je ze spodního karbonu), které byly obnažené zejména v kvartéru zvětráváním a působením ledovců. Jedna z těchto dominant s názvem Arthur´s Seat (Arturovo sedlo) představuje bazaltovou výplň přívodní trhliny a je cílem vycházek místních obyvatel během víkendů. Na další z bazaltových dominant byl postaven Edinburský hrad, sídlo skotských králů a místo, kde jsou nyní uloženy jejich korunovační klenoty.

   A jsou to právě korunovační klenoty, které představují největší lákadlo pro návštěvníky. Jejich expozici je vyhrazená část Královského paláce s názvem Skotské insignie (Honours of Scotland). Návštěvník prochází jednotlivými místnostmi, které zachycují pohnuté dějiny Skotska včetně korunovací původně skotských a piktských králů a od roku 1296 s různými přestávkami podřízení se Skotska Anglii. V poslední místnosti, která je pečlivě střežená a je v ní zákaz fotografování, jsou ve velkém proskleném trezoru vystavené korunovační klenoty: koruna, žezlo a meč. Nezasvěceného návštěvníka překvapí, že společně s uvedenými předměty, blyštícími se zlatem, je vystavený také velký hranolovitý kámen se dvěma železnými kruhy. Jedná se o jeden ze skotských národních symbolů označovaný jako Sconeský kámen (The Stone of Scone, The Stone of Destiny), jenž v raném středověku představoval inaugurační kámen (trůn) piktských a skotských králů (obr. 1).

   Kámen je opředený řadou legend; podle nich prošel neuvěřitelnou historií. Má se údajně jednat právě o ten kámen, na který si položil hlavu biblický Jákob, když se mu zdál sen o žebříku vedoucím na nebesa. Jak se ale objevil ve Skotsku? I na to má pověst vysvětlení – byl přinesen potomky Scoty, dcery egyptského faraona a do Skotska se dostal přes Španělsko a Irsko. Původně se a nacházel na západě Skotska a do Sconeského opatství jej nechal přepravit legendární Kenneth MacAlpin, jenž je považovaný za sjednotitele království Piktů a Skotů kolem roku 843.

   Tato poslední část mýtu je zřejmě založená na skutečné události, a sice, že se původně jednalo o královský inaugurační kámen Piktů, který Skotové převzali po spojení obou království. Scone v Perthshiru bylo původně piktským královským městem. Poté zhruba dalších 400 let byli skotští králové inaugurováni posazením na Sconeský kámen. To platilo až do roku 1296, kdy si anglický král Edward I. podmanil Skotsko a symbolicky to vyjádřil tím, že nechal Sconeský kámen převést do Anglie, konkrétně do Westminster Abbey v Londýně, kde byl uložen ve spodní části trůnu anglických králů na dlouhou dobu 700 let (obr. 2).

   Rozměry kamene jsou 67 x 42 x 26,5 cm a má hmotnost 152 kg. Do obou boků jsou zaražené skoby, k nimž jsou připevněné železné kruhy pomocí protaženého článku řetězu, jenž má tvar zkroucené osmičky. Toto zařízení jistě složilo k důstojnému přenášení, případně převážení, při kterém mohl být kámen zavěšen přes kruhy na dřevěné tyči. Sconeský kámen je zhotovený z narůžovělého až světle nažloutlého hrubozrnného pískovce, jenž odpovídá facii spodní „old red“ pískovec (Breeze-Munro 2002).  Takové pískovce časově řazené do spodního devonu vystupují na řadě míst Skotska, aby ovšem mohl být vylomen jednolitý blok výše uvedených rozměrů, přicházejí v úvahu území Perthského hrabství a dále na severovýchod ležícího Angusu. Poněvadž výchozy podobných pískovců jsou od Scone ve vzdálenosti do několika mil, není nutné vymýšlet nějaký vzdálený původ suroviny kamene.

K sedimentaci hornin odpovídajících facii „old red“ docházelo v podstatně teplejším klimatu, než je ve Skotsku dnes, neboť to se podle paleomagnetických výzkumů nacházelo počátkem devonu 25o jižně od rovníku, koncem devonu dokonce již jen 10o jižně od rovníku (McKirdy-Gordon -Crofts 2009). Ukládání klastických hornin probíhalo buď v četných řekách, které meandrovaly napříč plochými údolími, v jejichž okolí se rozprostírala rudá poušť, nebo v několika sladkovodních jezerech. Největší jezero nazývané Orkadské se rozprostíralo na rozsáhlé ploše od dnešní Morayské zátoky až po Orknejské a Shetlandské ostrovy. Byly zjištěné i větrem naváté písečné duny. Úlomkovitý materiál poskytovalo erodované kaledonské horstvo.

   Důležitá data poskytlo studium opracování Sconeského kamene. Jeho strany jsou hrubě otesané pravděpodobně dlátem a poté také šídlem. Každopádně je horní polovina opracovaná lépe, navíc u spodní části jsou odlomené části rohů. Celkově kámen působí dojmem, že měla být viditelná jen jeho horní plocha. Na ní jsou stopy po několika kamenických akcích. Nejnápadnější je obrys obdélníka o různé kvalitě vysekaných stran. Breeze-Munro (2002) to interpretují tak, že vysekávání začal erudovaný kameník, jenž však práci nedokončil a v úloze pokračovala méně zkušená osoba. S jednou kratší stranou obdélníka byl navíc vysekán paralelní zářez, patrně zde měla vzniknout malá nádržka. Někteří badatelé proto soudí, že Sconeský kámen reprezentuje část původně římského oltáře. Na horní straně kamene jsou také vytesané dva kříže.

   Na obou kratších stranách kamene jsou vydlabané téměř čtvercové nehluboké výklenky, které vznikly později než vysekaný obdélník a jsou určené pro uložení železných kruhů. Ty jsou ke kameni připojené přes železné skoby zalité v děrách olovem. Někdy později byl skobám odřezán vnější okraj, což vedlo jednak k jejich zkrácení, ale též ke ztenčení železné hmoty kolem jejich otvorů, do nichž jsou přidělány kruhy. Je téměř jisté, že to souviselo s uložením Sconeského kamene do spodní části trůnu anglických králů, kdy už se přestalo uvažovat o jeho přemísťování pro další královské inaugurace.

   Jaký byl další osud Sconeského kamene? I když se několikrát během dlouhých sedmi století zdálo, že se podaří vrátit Sconeský kámen do Skotska, nikdy k tomu nedošlo. O vánocích roku 1950 se čtyři skotští studenti vloupali do Westminster Abbey, kámen vyjmuli zpod korunovačního trůnu a odvezli jej pryč. Rozběhl se doslova velký hon na pachatele, pátrání policie ale bylo neúspěšné. Po třech měsících se kámen objevil na krátké expozici v Abroath Abbey ve Skotsku, aby se pak opět musel vrátit zpět do Londýna. Až v roce 1996 byl kámen oficiálně vrácen do Skotska a od té doby je vystaven spolu s korunovačními klenoty na hradě v Edinburghu.

   Sconeský nastolovací kámen nebyl v Evropě výjimečný, takové inaugurační kameny raně středověkých knížat nebo králů byly popsané z většiny bývalých římských provincií. K nejznámějším patří tzv. Hercogstuhl u Zollfeldu, 10 km severně od Klagenfurtu, hlavního města spolkové země Korutany v Rakousku. K jeho vytvoření byly využité opracované mramorové kameny (obr. 3) ze zřícenin nedalekého původně římského města Wirunum (centra římské provincie Norikum). Nastolováni na něm byli nejdříve králové zdejších Slovinců, kteří tam přišli v 6. století n. l., později až do roku 1414 korutanská knížata.

O existenci kamenných trůnů v raně středověké Evropě a jejich používání existují dokonce i písemné zprávy. Zmínka o nich se několikrát objevuje např. ve známém rukopise arabského vyslance Ahmada Ibn Fadlána, jenž na rozkaz bagdádského kalifa putoval v roce 922 ke králi volžsko-kamských Bulharů a cestou byl zajat skupinou Vikingů.

   Otevřená zůstává otázka o přítomnosti nastolovacích kamenů v českých zemích. Předpokládá se, že takový kámen existoval uvnitř Pražského hradu, pravděpodobně na vyvýšeném místě zvaném Žiži, o němž se letmo zmiňuje ve své kronice také Kosmas. V Evropě se však tyto inaugurační kameny raně středověkých kmenových knížat nacházely na sněmovních polích kmenů, ne na hradech. Jestliže v Praze byl situovaný kamenný stolec českých knížat uprostřed hradu, pak to byla nápadná výjimka. Tuto zvláštní situaci interpretuje Třeštík (1987, 1997) následovně: I v Praze byl inaugurační kámen původně přístupný na místě, kde byla podle starého rituálu volena a dosazována kmenová knížata. Koncem 9. století se však kamene zmocnil kníže Bořivoj, neboť místo ohradil hradbami a dal tak najevo, že chce vládnout jako neomezený panovník a ne jako volený kníže.

   Pokud přijmeme existenci pražského nastolovacího kamene, pak se zdá nejpravděpodobnější, že byl zhotoven z horniny křídového stáří, nejspíš z opuky. Jaký byl jeho další osud a kde skončila tato významná památka našich raně středověkých dějin, není známo.

   Na Moravě aspiruje na takový inaugurační kámen podle některých badatelů kamenný útvar Králův stůl u Velehradu (souhrnně viz Zelnitius 1945). Každopádně pod tímto názvem (Kralau stul) vystupuje již v listině Přemysla Otakara I. z roku 1228, kdy byl k němu vymezován majetek velehradského kláštera. Představuje tak kamenný útvar s nejstarší písemnou zmínkou na Moravě. Má plochý tvar o délce 2,6 m a šířce 1,87 až 2,4 m (obr. 4). Někteří badatelé v něm viděli tvar kovadliny, rádla nebo býčí hlavy. Byl vícekrát archeologicky zkoumán (naposledy J. Pavelčíkem v roce 1997) a vytvořila se kolem něj celá řada mýtů a domněnek, takže je velmi obtížné dopátrat se skutečnosti.

   Z petrografického a geologického výzkumu však vyplývá, že jde o relikt přírodního útvaru (mrazového srubu), jenž byl částečně upravený lidskými zásahy (Přichystal 1998). Je tvořený lokální horninou – soláňským pískovcem račanské jednotky magurské skupiny karpatského flyšového pásma. Z okolí Králova stolu je popisováno několik archeologických nálezů počínaje sekeromlatem z mladší doby kamenné. Předválečné badatele vedla k úvahám o jeho raně středověké funkci kromě názvu také blízkost jednoho z nejvýznamnějších velkomoravských center – Starého Města u Uherského Hradiště. V současné době je zásluhou obce Modrá okolí Králova stolu pěkně upravené a je u něj umístěn informační panel. Zda představoval jakousi obdobu Sconeského kamene ze Skotska, zůstane zřejmě i v budoucnosti jen předmětem úvah a spekulací.

 

Tento příspěvek byl vypracován v rámci výzkumného záměru MSM0021622427 „Interdisciplinární centrum výzkumů sociálních struktur pravěku až vrcholného středověku“.

 

Literatura:

Breeze, D. – Munro, G.: 2002 – The Stone of Destiny. Symbol of Nationhood.  Edinburgh.

McKirdy, A. – Gordon, J. – Crofts, R.: 2009 – Land of Mountain and Flood. The Geology and

   Landforms of Scotland.  Edinburgh.

Přichystal, A.: 1998 – Problém kamenného útvaru Králův stůl u Velehradu z pohledu

   geologa. In: Ve službách archeologie, Sborník k 60. narozeninám RNDr. Vladimíra Haška,

   DrSc. Spisy Archeologického ústavu AV ČR v Brně, č. 10, s. 261-269.

Třeštík, D.: 1987 – Od kmene ke státu. In: Věda a život, č. 2, s. 92-97.

Třeštík, D.: 1997 – Počátky Přemyslovců. Praha.

Zelnitius, A.: 1945 – Králov stol, památný kámen u Velehradu. Uherské Hradiště.