Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

IVAN JILEMNICKÝ:

V KAMENI NEJLÉPE VYJÁDŘÍM TO, CO CÍTÍM

 

Lidé si myslí, že kameny jsou němé. A přitom je tak snadné přimět kámen k řeči, řekl kdysi sochař Hans Arp. Jedním z těch, kteří kámen naučili mluvit, je člen redakční rady časopisu KÁMEN a současně jeden z jeho zakladatelů, sochař Ivan Jilemnický. Ivan, který se letos dožívá v plné síle významného životního jubilea, je sponzorem tohoto čísla. Také proto jsme spolu hovořili – tentokrát v řeči poněkud vázanější než obvykle. Rozhovor je věnován sochařovým šedesátinám, ale i 10. výročí časopisu KÁMEN a 120. výročí sochařské a kamenické školy v Hořicích.

 

Říká se, že tě formovalo rodné Hořicko, kraj pískovcových lomů, remízků a ovocných sadů. Jaký je tvůj vztah k rodnému městu, přírodě podkrkonošského zlomu a místní kamenické tradici?

Myslím si, že každý normálně uvažující člověk si v sobě nese pocit domova. Já mám domov v Hořicích. Hořice jsou mojí životní láskou a jsem rád, že s nimi mohu sdílet alespoň část svého života. Můj otec zakoupil koncem padesátých let v kopci nad městem, v místě zvaném Hrachovec, poměrně rozsáhlý pozemek, který jsem po smrti obou rodičů zdědil. Abych ho smysluplně využil, rozhodl jsem se postavit tam ateliér, kde budu – alespoň přes léto – působit. Koncem šedesátých let jsem se na studentském sochařském sympoziu v lomu u sv. Josefa seznámil kromě jiných i s architektem Petrem Keilem, dnes profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze – a později té známosti využil. Petr ateliér vyprojektoval a já ho v průběhu dalších let postavil. Trvalo to dlouho, ale ateliér v kopci nad městem stojí a já v něm pracuji. Můj vztah k tomu místu je velmi vřelý. V okolní krajině zdánlivě všechno znám, a přece v něm stále objevuji nové a nové věci a podněty k sochařské práci. Hořicko je mým nejhlubším inspiračním zdrojem.

 

Tvůj otec Alois Jilemnický byl oblíbený středoškolský profesor, ale také spisovatel, kronikář a glosátor profesního i společenského života na Hořicku. Jak tě ovlivnil? Sám vím o případu, kdy tě naučil mít v oblibě poštovní známky a nepřímo tě tak přivedl k realizaci tohoto drobného artefaktu v pískovci, tentokrát však v rozměrech 150 x 100 cm…

Kromě toho, že otec učil na obchodních akademiích, byl činný literárně a napsal mnoho publikací o Hořicích a jejich okolí, ale také o přírodním kameni, jeho dobývání a lidech kolem, jak svědčí už pouhé názvy jeho knih Kámen jako událost, Kámen jako chleba… Jeho zájmy jsem zákonitě sdílel s ním, provázel ho na cestách krajem a vštěpoval si výraz jednotlivých míst do paměti. Tehdy jsem začal uvažovat o tom, že bych v tom kraji mohl studovat a pracovat. Že bych svůj život mohl spojit s kamenem. Otcovou zásluhou byl můj pocit podpořen i teoreticky, protože za svůj život shromáždil tisíce faktografických údajů o městě, jeho dějinách, o kamenosochařských památkách, pískovcových lomech v okolí i chloubě Hořic – sochařské a kamenické škole, která si letos připomíná 120. výročí založení.

 

Rovněž ty sám jsi absolventem hořické školy. Vzpomínáš na ni v dobrém?

Škola mi byla tak trochu souzena tím, že se nacházela v Hořicích a já nechtěl za žádnou cenu město opustit. Pokusil jsem se proto složit přijímací zkoušky a nastoupit do prvního ročníku. Obojí se mi podařilo. Teprve později, během školní docházky se ve mně formoval vztah ke kameni, jeho obliba, obdiv k tomu, jak reaguje pod dlátem i zaujetí jeho možnostmi a tvářnostmi. Tehdy jsem zjistil, že studium na sochařské a kamenické škole nebyl omyl ani náhoda – a že mi kámen dovede poskytnout to pravé zadostiučinění. Škola mě v tomto duchu značně ovlivnila a jsem jí za to vděčný – ať už profesorskému sboru jako celku nebo jeho  jednotlivým členům – profesorem kreslení a modelování Josefem Kalfusem počínaje a profesorem češtiny a dějepisu Bohuslavem Brejníkem konče.

 

Se studiem na hořické škole volně souvisí i studentská sympozia, o kterých se na veřejnosti příliš neví. Mohl by ses o nich zmínit?

Ke konci šedesátých let, krátce po absolvování školy, jsme objevili opuštěný lom u sv. Josefa na okraji Hořic. Povalovaly se tam dokonce vylomené bloky a říkaly si o opracování. Se sestrou Ellen Jilemnickou jsme tam posléze začali docházet  a nezávazně vytvářet sochy z pískovce. Časem nás napadlo přizvat ke spolupráci další spolužáky, kamarády a známé. Tehdy se tam sjelo několik lidí z celé republiky – student architektury, textilní výtvarník, sklář, keramik… Protože další léta už zmíněný lom obsadilo oficiální mezinárodní sochařské sympozium, přesunuli jsme se do lomu na Boháňce-Skále nedaleko Hořic. Za věnovaný kámen jsme se odvděčili věnovanými sochami, které jsme tam následující léto vysekali.

 

Hořice v Podkrkonoší prosluly především oficiálními sympozii, jejichž výsledky stojí na vrchu Gothard. Jak jsi tahle sochařská setkání vnímal a s jakými pocity ses nakonec jednoho z posledních ročníků sám zúčastnil?

Oficiální hořická sympozia se nadějně rozběhla, ale hned v roce 1969 zase skončila administrativním zásahem komunistických normalizátorů. Přestávka trvala dlouhých dvacet let; na první ročník obnovených sochařských setkání byli shodou okolností pozvaní dva sochaři z Boháňky – Pavel Mizera a Ellen Jilemnická. Já se mezitím zúčastnil několika jiných  zajímavých sympozií – jak v kameni, tak ve dřevě – a v roce 1995 byla vyslyšena moje žádost i v Hořicích. Ten rok jsem tam vytvořil rozměrnou skulpturu horkovzdušného balónu s názvem Jen vzlétnout. Tenhle objekt je mimochodem prvním v dlouhé řadě výsledků hořických sympozií, který je z boháneckého pískovce. Kruh se uzavřel – a já se oklikou vrátil ke svým začátkům. Na vrchu Gothard je moje socha instalovaná trochu stranou ostatních, na osamoceném, poněkud nezvyklém místě, které však mým záměrům nejvíc vyhovovalo…

 

Mohl bys ve stručnosti zrekapitulovat svůj sochařský vývoj a jeho inspirační zdroje?

Největším inspiračním zdrojem je pro mě příroda a vlastně všechno, co vidím kolem sebe. Inspiruji se rovněž živly – vodou, větrem, ohněm, ale mezi mými náměty jsou i takové záležitosti jako Létající kufr, Vlasy ve větru nebo Divadlo pro V. H. – tedy nefigurativní sochy, které s přírodou zdánlivě nesouvisejí. Nejčastěji pracuji v hořickém pískovci, zkoušel jsem ale i opuku, což je materiál podobný spíš dřevu než pískovci. Opuka vyžaduje specifický přístup a sevřené formy, zatímco pískovec umožňuje realizovat tvarovou rozevlátost. Ze dřeva mám nejraději dub. Prakticky od začátku vlastní sochařské práce se pískovec s dubem prolínají a střídají; jednou má přednost jeden, jindy druhý.

 

Zaznamenal jsi nějaký posun ve své tvorbě?

Tematicky snad ne, ale uchopením tématu a způsobem jeho zpracování asi ano. Dále je pravda, že dělám stále větší a větší sochy, směřuji zkrátka k větším formátům, aniž bych usiloval o nějakou očividnou a záměrnou monumentalizaci.

 

Se 110. výročím založení hořické školy, jehož oslavy se uskutečnily před deseti lety, se pojí významná událost. Několik bývalých absolventů tehdy založilo časopis KÁMEN, který letos vychází desátým rokem. Mezi otce-zakladatele patříš i ty. Jaké naděje jste do nového časopisu vkládali?

Je to vlastně prozaická záležitost. Tři spolužáci z jednoho ročníku hořické školy – Zdenek Hanzl, Mirek Matějovský a já – jsme jednoho dne usoudili, že by nebylo od věci něco pořádného dělat. Protože ze záměru koupit lom sešlo, napadlo Zdenka, který působil a dodnes působí jako vedoucí redaktor časopisu Český  lid, že bychom mohli vydávat časopis pro znalce a obdivovatele přírodního kamene. Takový titul na trhu chyběl. Myšlenka se ujala a první číslo vyšlo v květnu 1994 a bylo věnované z velké části 110. výročí hořické školy, ale i městu Hořice jako významné lokalitě českého kamenosochařství a zpracování kamene…

 

Vraťme se teď k tvému jubileu. Na co se můžeme těšit? Chystáš velkolepé show s mažoretkami? Nebo pojmeš oslavy civilněji a pohříchu i pracovněji?

K šedesátinám se sešly hned tři výstavy. První, komorní, byla otevřená už v dubnu v pražské Galerii Navrátil na Malé Straně, druhou hostí od 1. května hořické Městské muzeum a třetí, pod širým nebem, najdou od konce května návštěvníci Botanické zahrady v Praze Na Slupi. Díky pochopení jejího ředitele RNDr. Václava Větvičky tam budou ke spatření moje sochy uprostřed vzácné flóry.

 

Pokud vím, chystáš i překvapení v tištěné formě…

Vydání mojí monografie se ujalo Nakladatelství Nová tiskárna Pelhřimov. Pod titulem Na kopci v Hrachovci a podtitulem Setkání se sochami I. J. se čtenář seznámí s řadou textů a fotografií, týkajících se mojí sochařské tvorby.

 

Děkuji ti za rozhovor a jménem redakční rady i čtenářů srdečně gratuluji k jubileu.

 

                                                                                                         Připravil Jiří Blahota

 

Kontakt:

Ivan Jilemnický                                                                 Ateliér:

Nad Olšinami 29, 100 00 Praha 10                                  Hrachovec 2121,  508 01 Hořice v Podkrkonoší

Tel.: 274 819 700                                                               Tel.: 493 622 771

 

 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007