Kámenrevuekamen.cz homepage časopis vzorník redakce
Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene
K ŽIVOTU A DÍLU PRAŽSKÝCH KAMENÍKŮ KRANNERŮ
Václav Rybařík
V loňském roce tomu bylo dvě stě deset let, co se v Praze narodil a sto třicet let, co ve Vídni zemřel stavitel a architekt Josef Ondřej Kranner. Byl posledním významným představitelem známého rodu pražských kameníků Krannerů, kteří se věnovali kamenickému řemeslu už od konce 17. století. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách (Vlček a kol. 2004) uvádí základní životopisné a profesní údaje o osmi z nich, i když ne vždy jednoznačné a úplné. V následujícím textu jsou tyto údaje shrnuty a doplněny údaji nově zjištěnými.
Krannerové byli pražskými rodáky německé národnosti. Až do poloviny 19. století bydleli ve svých domech na Malé Straně, kde patřili k významným měšťanským rodům se styky s předními umělci té doby. Prvním známým a doloženým kameníkem z tohoto rodu byl Ondřej (Andreas) Kranner, který se narodil 23. května 1667 v Praze a zde také 2. října 1719 zemřel. Vlastnil dům U zlatého anděla na Malé Straně, kde 29. listopadu 1695 obdržel měšťanské právo. Z jeho díla známe jen to, že v letech 1709-19 prováděl kamenické práce na novostavbě barokního zámku v Kolodějích u Prahy (Bednařík 1979) a že 4. dubna 1716 uzavřel smlouvu na vytvoření mramorového zábradlí před hlavním oltářem v chrámu sv. Víta na Pražském hradě a 19. ledna 1719 smlouvu na kamenické práce pro novostavbu Písecké brány na Hradčanech.
Jeho syn Ondřej Pavel (Andreas Paul) Kranner (též Graner, Kraner, Krener) byl pokřtěn 26. ledna 1698 v Praze na Malé Straně. Zde bydlel v domě U zlatého anděla, který po otcově smrti zdědil. V roce 1726 ale koupil na Jánském vršku dům čp. 310 (nyní 320)/III, kterému se pak říkalo U kameníků nebo Krannerovský. V roce 1729 ho přestavěl a Krannerové ho (s výjimkou let 1782-1808) vlastnili až do roku 1851. V roce 1730 přikoupil i sousední dům čp. 319/III, kde si zřídil kamenickou dílnu, kterou využíval i po roce 1735, kdy tento dům prodal. Přátelsky se stýkal mj. s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a byl také kmotrem několika jeho dětí. V letech 1723-29 se podílel na přestavbě kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, v letech 1728-29 na stavbě maltézského konventu na Malé Straně, v letech 1729-32 na stavbě kaple sv. Matouše před Černínským palácem na Hradčanech a v letech 1731-34 na stavbě karlínské Invalidovny. Je rovněž zmiňován (jako fortifikační kamenický mistr) v závěrečném účtu za úpravu kostela P. Marie na Bílé hoře z roku 1740. Z mimopražských děl je znám jeho mramorový oltář u sakristie v chrámu Nanebevzetí P. Marie ve Staré Boleslavi z let 1727-28. Zemřel v Praze v roce 1763.
Dalším z rodu Krannerů byl Jan Nepomuk Jiří, mistr kamenický, syn malostranského kameníka Jana Ondřeje Krannera a matky Marie Anny. Byl pokřtěn 25. května 17301 a zemřel 25. dubna 1775. Bydlel v Krannerovském domě na Malé Straně, který zdědil spolu s bratrem Karlem. Z jeho díla je známá jen jeho účast na opravě kaple Božího hrobu na Petříně v roce 1769. Kamenickou dílnu po jeho smrti převzala vdova Anna Krannerová, které byly (spolu s kamenickým mistrem Michaelem Kommem) mj. zadány kamenické práce na obnově Karlova mostu po povodni v roce 1784 (Rybařík 2007).
Jan Kranner byl zřejmě otcem Jana Ludvíka (Johanna Ludwiga) Krannera, dvorního kameníka na Malé Straně. Ten se narodil asi v roce 1764 v Praze2 a v Praze také 14. listopadu 1828 zemřel. Bydlel rovněž v Krannerovském domě na Malé Straně, ale měšťanská práva zde nabyl až 18. dubna 1797. V roce 1788 se stal kamenickým mistrem se všemi právy, pak byl představeným kamenického pořádku a přísežným znalcem kamenictví a v roce 1808 se u jeho jména objevuje titul dvorní kameník. Jeho nejznámějším kamenickým dílem je pískovcový klasicistní portikus Richtrova domu (čp.459/I) na Malém náměstí z roku 1798. Po roce 1801 se podílel jako kameník na úpravách Thunovského paláce (čp. 176/III) na Malé Straně na sněmovnu, v letech 1805-07 na úpravě horní části věže Staroměstské radnice (Teige-Herain 1908), po roce 1808 na přestavbě hybernského kostela (čp. 3/II) na Novém Městě na celnici a v roce 1810 na přestavbě sousedního kláštera irských františkánů (čp. 1037/II). V roce 1818 pracoval na úpravě Trauttmannsdorfského paláce (čp. 180/IV) na Hradčanech, v letech 1818-22 na úpravě dalšího Thunovského paláce (čp. 180/III) na Malé Straně, v letech 1821-22 na opravě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, v letech 1822-23 na opravě tamějšího královského mauzolea (Rybařík 2011) a v letech 1827-28 na stavbě letohrádku Kinských na Smíchově (Wirth 1914). Pravděpodobně také prováděl kamenické práce na novostavbě piaristického kostela sv. Kříže (1819-24) na Novém Městě. Z jeho mimopražských prací je známý jen podíl na opravách zámku Nové Hrady u Českých Budějovic z let 1806-10.
Posledním a nejvýznamnějším členem pražského kamenického rodu Krannerů byl Josef Ondřej Kranner. Narodil se 12. června 1801 na Malé Straně jako syn Jana a Anny Krannerových.3 Kamenickému řemeslu se vyučil v dílně svého otce a pak navštěvoval pražskou polytechniku (kreslení u Ludvíka Kohla). Od roku 1820 pobýval v Itálii, Francii a Německu a po návratu studoval na vídeňské umělecké akademii. Po otcově smrti převzal jeho kamenickou dílnu, 19. srpna 1833 získal v Praze měšťanské právo (Ebelová 1996). Tehdy také přesídlil z Malé Strany na Nové Město, kde nejprve bydlel v Jindřišské (čp. 976/II) a v letech 1837-53 v Soukenické ulici (čp. 1096/II). Zde si také zařídil kamenickou dílnu, kterou mj. v roce 1847 vybavil parním strojem. Na světové výstavě v roce 1851 získal ocenění, na základě kterého se stal členem-korespondentem Královské společnosti britských architektů. Kolem roku 1852 se účastnil stavby železniční tratě poblíž Terstu a současně (spolu se sochařem Josefem Maxem) dokončoval pískovcový pomník povstalcům v uherském Temešváru. V roce 1853 přesídlil do Vídně, kde také 19. října 1871 zemřel. Pochován je ale v Praze, na Olšanských hřbitovech (hrob VII-14b-2).
Josef Ondřej Kranner se proslavil především jako stavitel a architekt, ale nezanedbatelná je i jeho činnost kamenická. Někdy v roce 1837 si pronajal mramorový lom u Slivence (Rybařík 2005) a těžil zdejší mramor, z něhož pak jeho dílna zhotovovala nejrůznější kamenická díla. Mezi nimi například i vodovodní roury, hranoly podélně vrtané podle svého vynálezu.
Pro Prahu vytvořila jeho dílna např. v roce 1827 nový pískovcový podstavec jezdecké sochy sv. Václava na tehdejším Koňském trhu (později přenesené na Vyšehrad), podstavec sochy pražského studenta od Josefa Maxe v Klementinu (odhalena 1863) nebo v roce 1846 kašnu na Petrském náměstí. Nejznámějším jeho pražským dílem je ale návrh novogotického pomníku císaře Františka I. (Hold českých stavů) na Smetanově nábřeží, kterou v letech 1845-48 z nehvizdského pískovce zhotovil kameník Karel Svoboda a sochařsky vyzdobil sochař Josef Max (Rybařík 2010).
Z řady jeho dalších pražských prací je třeba zmínit kamenné novogotické schodiště z Kampy na Karlův most (1844), kapli sv. Rafaela v Klárově ústavu slepců na Malé Straně (1844), opravu věže Staroměstské radnice (1846), horní části její arkýřové kaple a kamenické práce na stavbě jejího novogotického severního křídla v letech 1839-41 a 1846-48 (Teige-Herain 1908).
Největší zásluhy má však Josef Ondřej Kranner o obnovu gotické části chrámu sv. Víta. Už v letech 1844-45 vyhotovil její plán a je mu také připisován novogotický oltář z kopaninské opuky z let 1849-50 v kapli Panny Marie.4 Proto si ho v roce 1861 také Jednota pro dostavbu hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském vybrala jako prvního stavitele a on na obnově chrámu působil až do své smrti v roce 1871. Během tohoto desetiletí byly pod jeho vedením postupně opraveny všechny kaple (přičemž kaple sv. Jana Křtitele musela být v roce 1863 stržena a postavena zcela znovu), vysoký chór i opěrný systém a v letech 1867-68 obnovena korunní komora (Petrasová 1994). V roce 1863 byla v obnovené kapli sv. Jana Křtitele podle jeho návrhu postavena pískovcová menza nového novogotického oltáře. V roce 1866 pak předložil první a o rok později upravený návrh nového hlavního oltáře, který (z kopaninské opuky) byl ale dokončen až v roce 1872, rok po jeho úmrtí. V roce 1868 předložil návrh dostavby chrámu, který ale nebyl realizován. Krannerovu práci na obnově chrámu komplikovala skutečnost, že žil ve Vídni, kde od roku 1856 řídil náročnou stavbu novogotického Votivního kostela. Už odpočátku ho proto v Praze zastupoval kamenický mistr Karel Svoboda a po jeho odchodu z hutě v září 1865 Krannerův syn Jan, který zde předtím pracoval jako kreslič a účetní. V této funkci setrval i po otcově smrti až do května1873, kdy byl novým stavitelem chrámu jmenován Josef Mocker. Zásluhy Josefa Krannera o obnovu chrámu sv. Víta připomíná jeho busta v tzv. novém triforiu v novogotické části katedrály, zhotovená Janem Štursou.
Z mimopražských kamenických děl Josefa Krannera jsou známé jeho práce pro některé kostelní či šlechtické stavby. V prvém případě šlo zejména o nový kostel Nanebevzetí P. Marie v Mariánských Lázních (čtrnáct sloupů ze sliveneckého mramoru a tabernákl oltáře z mramoru kararského) z let 1844-48 (Müller 1882) nebo v podstatě nový kostel Narození Panny Marie v Turnově (pískovcová kazatelna, údajně i hlavní oltář) z let 1838-53. V roce 1827 provedl úpravu kostela sv. Václava v Plasech na Metternichovskou hrobku, roku 1845 mramorovou křtitelnici pro kostel sv. Bartoloměje v Kyjích u Prahy. Jeho dílna také realizovala kamenické práce (včetně mramorových krbů) při rozsáhlé přestavbě zámku Hluboká v letech 1840-71 nebo při stavbě zámku Hrádek u Nechanic v letech 1841-54. Zde mj. vybavila hlavní salon mimořádně velkým a krásným novorenesančním krbem ze sliveneckého mramoru s ozdobnými detaily ze serpentinitu (Beneš 1897), špičkové dílo svého druhu u nás.
Ve Vídni jsou kromě stavby Votivního kostela jeho dílem i kamenné podstavce jezdeckých soch Eugena Savojského a korunního prince Karla, v uherském Temešváru pískovcový pomník obhájcům města z roku 1849-52, vytvořený spolu se sochařem Josefem Maxem.
Pražský rod Krannerů, Ondřejem (1667-1719) počínaje a Josefem Ondřejem (1801-1871) konče, patřil k rodům s jednou z nejdelších kamenických tradicí v Praze. S jejich díly se setkáváme na mnoha pražských i mimopražských stavbách, které ani všechny neznáme. Nejvýznamnějším z rodu byl nepochybně Josef Ondřej Kranner, jeden z našich největších stavitelů a architektů 19. století. Právem je proto jeho jméno uvedeno mezi jinými slavnými jmény na průčelí bývalého spolkového domu zedníků a kameníků na Kozím náměstí v Praze.
Poznámky:
1 Viz česky psaný zápis v matrice narozených malostranské fary u sv. Mikuláše z let 1713-1730 v Archivu hl. m. Prahy (sign. MIK N7). Vlček, P. a kol. (2004) nesprávně uvádí křestní jména Johann (Nep. Andreas?).
2 Tolik Vlček aj. (2004); matrika narozených malostranské fary u sv. Mikuláše z let 1760-65 se v Archivu hl. m. Prahy nezachovala, pouze index narozených z let 1761-1837 (MIK i4), kde je však z let 1863-65 zapsán (5. února 1764) jediný Kranner, ale se jménem Andreas Ignatius Antonius.
3 V matrice narozených malostranské fary u sv. Mikuláše z let 1796-1801 v Archivu hl. m. Prahy (MIK N 13) je však zapsán jako Joseph Anton, tedy Antonín a ne Ondřej; kmotrem mu byl známý sochař František Xaver Lederer. V literatuře je někdy (např. Müller 1882) nesprávně uváděn jako den narození 13. červen.
4 V roce 1901 byl však oltář odtud odstraněn a až v roce 1921 postaven v nové kapli sv. Ludmily.
Literatura :
Baťková, R. a kol.: 1998 – Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady
(Praha 1). Praha.
Bednařík, K.: 1979 – Z pramenů k stavbě barokního zámku v Kolodějích u Prahy. In:
Středočeský sborník historický 14, s. 221-223.
Beneš, F. J.: 1897 – Schloss Hradek. Eine monographie. Prag.
Ebelová, I.: 1996 – Zápisná kniha pražských stavitelů 1639-1903. Praha.
Hulák, J.: 2001 – Josef Kranner (13.6.1801-19.10.1871). In: Věda, technika a my 55, č. 7, s.
4-5.
Hulák, J.: 2002 – Josef Kranner (1802-1871). In: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou
Prahu 32, č. 1, s. 34-36.
Kostílková, M. – Petrasová, T.: 1999 – Jednota pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě
pražském. I. 1842-1871. Praha.
Müller, R.: 1882 – Künsttler der Neuzeit Böhmens. X. Joseph A. Kranner. In: Mittheilungen
des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmnen 20, s. 166-190.
Nosek, P.: 2003 (?) – Hrádek u Nechanic.
Petrasová, T.: 1994 – Krannerova oprava korunní komory v katedrále sv. Víta v letech 1866-
1868. In: Umění 42, s. 311-318.
Poche, E.a kol.: 1972-82 – Umělecké památky Čech. Praha.
Rybařík, V.: 2005 – Z minulosti pražských lomů (4). In: Kámen 11, č. 1, s. 5-11.
Rybařík, V.: 2007 – Kámen v dějinách Karlova mostu. In: Kámen 13, č. 2, s. 11-20.
Rybařík, V.: 2010 – Kamenná sochařská díla bratrů Josefa a Emanuela Maxových. In:
Kámen 16, č. 1, s. 8-14.
Rybařík, V.: 2011 – Novověká kamenná sochařská díla katedrály sv. Víta v Praze. In: Časopis
Společnosti přátel starožitností 119, č. 2, s. 65-82.
Teige, J. – Herrain, J.: 1908 – Staroměstský rynk v Praze. Praha.
Tonner, E.: 1888 – Stavitelé chrámu sv. Víta na hradě Pražském. In: Zlatá Praha 5, s. 564,
567-568.
Vlček, P. a kol.: 1996 – Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Praha.
Vlček, P. a kol.: 1999 – Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Praha.
Vlček, P. a kol.: 2000 – Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha.
Vlček, P. a kol.: 2004 – Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách.
Praha.
Wirth, Z.: 1914 – Vila a park Kinských v Praze. In: Časopis Společnosti přátel starožitností
českých v Praze 22, 1-11, 57-62.
[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]
Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2012