Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Kulmská břidlice z Budišovic

Martin Vavro - Leona Vavro

 

Kulm Nízkého Jeseníku je oblastí, která byla a je dodnes známa těžbou a zpracováním štípatelných (pokrývačských) břidlic. Tato činnost zde má dlouhou, několik století trvající historii. Těžená břidlice se využívá především jako střešní krytina, obkladový materiál nebo dlažba. Dále slouží jako plnivo (mletá moučka) např. při výrobě barev nebo v gumárenství, jako posyp asfaltových krytin a izolací či k výrobě lehčených hmot (expanditu). Zhotovovaly se z ní také psací tabulky, izolační a stolní desky, brousky a nejrůznější ozdobné předměty.

Právě výroba elektrických izolačních desek a celé řady ozdobných předmětů z břidlice byla v minulosti specialitou továrny břidlicových výrobků v Budišovicích, nerozlučně spojené se jménem průmyslníka Jana Wondrušky. Závod patřil ve své době k poměrně významným průmyslovým podnikům na Opavsku a jeho produkce je, v podstatě dodnes, raritní. Protože však historie Wondruškovy továrny končí před více než 60 lety, upadl její dřívější věhlas dávno v zapomenutí. Autoři článku se proto snažili shromáždit literární údaje a archivní materiály o budišovickém lomu a továrně a připomenout tak tento zajímavý způsob využití břidlice.

 

Geologické poměry, petrografie a vlastnosti budišovické břidlice

Místo historické těžby a zpracování budišovické břidlice (označení použité Urbanem, 1935) se nachází na východním okraji Nízkého Jeseníku, západně od Ostravy, v prostoru mezi obcemi Budišovice a Pustá Polom (okres Opava).

Oblast Nízkého Jeseníku je z hlediska regionálně geologického členění Českého masívu (viz např. Mísař, 1983) součástí spodního karbonu (kulmu) moravskoslezské oblasti. Moravskoslezský kulm je budován flyšovými klastickými sedimenty, tj. rytmicky se střídajícími drobami a aleuropelity (břidlicemi), místy také slepenci. V Nízkém Jeseníku je kulm rozdělován do několika základních litostratigrafických jednotek - souvrství. Od západu k východu jsou to postupně souvrství andělskohorské (tvořeno střídáním břidlic a drob), hornobenešovské (převážně drobový sled), moravické (tvořeno převážně břidlicemi), hradecké (převážně droby) a kyjovické (převážně břidlice). Základní popis geologické stavby moravskoslezského kulmu uvádějí např. Mísař a kol. (1983), detailněji se pak touto oblastí zabývali zejména Kumpera (1983) nebo Dvořák (1994).

Dnes opuštěný Wondruškův lom je založen v tzv. drobně rytmickém flyši (jílovité břidlice s podřízenými vložkami prachovců a drob) nižší části nejmladší kulmské jednotky – kyjovického souvrství. Lom představuje velmi známou paleontologickou lokalitu, zdejší zkameněliny popsali např. Patteisky (1929), Řehoř, Vašíček (1967), Purkyňová (1970), Vašíček (1977) nebo Řehoř a kol. (1978). Lomem je odkryta antiklinála, která je překocována směrem k východu (západní rameno v normální poloze má mírný úklon, východní rameno v poloze překocené je strmé). Podrobnější popis geologických poměrů lokality podali např. Urban (1935) nebo Vašíček (1977).

Budišovická břidlice je jemně zrnitá hornina barvy tmavě šedé až černošedé. Na příčném řezu bývá patrné střídání navzájem rovnoběžných světlejších a tmavších lamin. Podle mikroskopických pozorování Urbana (1935) a Němce (1949) je břidlice tvořena uspořádanými šupinkami fylosilikátů – chloritu a sericitu a drobnými, většinou protaženými zrny křemene o velikosti okolo 0,04mm. Dále je přítomen pigment, tvořený uhlíkatou hmotou, oxidy železa, přítomny bývají také drobné krystalky pyritu. Z pohledu fyzikálních vlastností se podle těchto autorů (Urban, Němec, opus cit.) budišovická břidlice vyznačuje zejména tím, že je měkčí než ostatní, západněji těžené břidlice kulmu. Proto nebyla příliš vhodná k výrobě krytiny, zato se ale dala dobře řezat, opracovávat a leštit, což předurčilo její „specifické“ použití.

 

Historie těžby a zpracování budišovické břidlice

Počátky dolování břidlice v oblasti Nízkého Jeseníku spadají pravděpodobně do 18. stol. (např. pro lom ve Svobodných Heřmanicích uvádí Němec, 1949 zahájení těžby v roce 1776). Největšího rozmachu dosáhla těžba břidlice ve druhé polovině 19.stol. Počet lomů a dolů, které v tomto období těžily břidlici v jesenickém kulmu, není dnes přesně znám. Podle Wagnera a Staňka (1991) nebo Rybaříka (1994) existovalo v r. 1880 ve Slezsku 52 závodů na těžbu a zpracování břidlice. Jahn (1917) uvádí, že v polovině 19.stol. se břidlice v Nízkém  Jeseníku těžila dokonce ve více než stovce lomů. Z doby před první světovou válkou je známo 72 malodolů na břidlici (Hrušecký, 1946). V současnosti probíhá těžba na ložiscích Nové Těchanovice-Lhotka, Svatoňovice (Staré Oldřůvky), Hrubá Voda a Svobodné Heřmanice (viz např. Staněk, 1990, Wagner, Staněk, 1991, Staněk, 1992, Strohalm, 2002).

O samotné budišovické břidlici, její těžbě a zpracování existuje poměrně málo literárních údajů. Krátké zmínky uvádějí např. Jahn (1917), Patteisky (1929), z poslední doby pak Rybařík (1994) nebo Kumpera a Strohalm (1995). Nejpodrobněji se budišovickou břidlicí zabýval Urban (1935). Historii budišovické továrny popisuje Pchálek (1972, 1982).

Dějiny těžby a využití budišovické břidlice se začínají psát okolo roku 1830. V té době byl majitelem části lesa u potoka Studnice mezi obcemi Budišovice a Pustá Polom zdejší rolník Matěj Depta. On sám i ostatní místní sedláci využívali břidlici, která se v jeho lese nacházela, jako levný materiál na opravy dláždění stodol, komor, kůlen a sýpek. Později tento pozemek koupil od sedláka Depty opavský kameník Habel. Rozšířil těžbu a dodával plotny břidlice do škol, kostelů i hospod. Poptávka se zvyšovala a protože sám na práci nestačil, najal si na pomoc mladého kameníka Jana Wondrušku (1836-1907), rodáka z Nehvizd       u Prahy. Díky rostoucím objednávkám začal okolo lomu vyrůstat namísto malých kůlen rozsáhlejší tovární areál. Výroba byla ruční a kromě dlaždic se vyráběly také desky na stoly nejrůznějších typů, které byly často zdobeny ornamenty.

V roce 1867 se stal majitelem lomu a továrny sám Jan Wondruška, který vedl výrobu až do své smrti v roce 1907. Za jeho života dosáhla továrna hospodářského i společenského vrcholu ve svém vývoji. Období největšího rozkvětu břidlicové továrny souvisí s prudkým rozvojem elektrotechniky koncem 19.století. Inspirován světovou výstavou ve Vídni v roce 1873 se Wondruška přeorientoval na výrobu elektrického izolačního materiálu. Obchodoval se zákazníky jak v tehdejším Rakousko-Uhersku, tak např. ve Francii, Anglii, Rusku nebo USA. Pchálek (1982) uvádí, že mezi jeho obchodní partnery patřily takové firmy jako Škoda, Křižík, Edison, ČKD, Siemens-Schuckert-Werke nebo Brown-Boveri. V menší míře se rovněž vyráběly břidlicové brousky a galanterní zboží.

Vysoká Františka, jak pojmenoval Wondruška továrnu po své manželce, zaměstnávala okolo roku 1900 přes 80 lidí. Areál továrny byl od roku 1912 elektrifikován. Výroba břidlicového zboží byla soustředěna do zhruba 10 budov, hotové zboží se odváželo koňmo přes Budišovice a Hrabyni do Háje ve Slezsku na železnici. V Háji sídlila správní a obchodní agenda firmy a bydlel zde také Jan Wondruška. Hospodářská činnost v budišovické továrně měla ve své době rovněž velmi silný vliv na rozvoj společenského i hospodářského života v okolních obcích. Zásluhou Wondrušky došlo k výstavbě cest, chodníků i kanalizace, takže samotným Budišovicím bylo místně přezdíváno malá Vídeň.

Po smrti Wondrušky však dochází k úpadku závodu. Díky klesajícímu významu břidlice v elektrotechnice výroba stagnovala a za první světové války byl provoz zastaven úplně. Výroba byla ve větší míře obnovena až po roce 1918, továrna však poměrně často střídala majitele. Ve 20. letech minulého století byla postupně vlastněna nejprve Slezskou průmyslovou a obchodní společností, s.r.o. v Opavě, pak nakrátko bratry Mikoškovými a nakonec byla v majetku čtyř společníků z Ostravy. Výroba se v této době přeorientovala od elektrických izolací směrem ke galanternímu zboží. Výrobní sortiment zahrnoval psací a kuřácké soupravy, těžítka, podstavce pod sošky, stojany pod lampy, hodiny, knihovní opěry, různé reklamní předměty apod. Vedlejším produktem byly brousky a břidlicová moučka, která se používala především jako plnivo při výrobě gramodesek. Továrna kromě místní břidlice zpracovávala také dovážený mramor a onyx. Břidlicové výrobky byly vyváženy do mnoha zemí celého světa, největším obchodním partnerem budišovické továrny byla tehdy firma Hirsch v New Yorku.

Urban (1935) popisuje zpracování břidlice následovně: … Výrobní proces je celkem jednoduchý. Ručně vylámané desky, jejichž plocha při tloušťce 10 – 20 cm zřídka přesahuje 2m2, se uloží pod kryté kolny, aby vyschly. Velké desky se rozštípají a na to rozřezají pilami na potřebnou velikost a na obráběcích strojích se jim dá příslušný tvar. Potom se povrch ohladí. Získaný polotovar se ve zvláštních sušárnách zbaví zbytku vlhkosti. Isolační materiál se vždy zkouší na vodivost. Poslední fází výroby je povrchový nátěr. Kromě nejčastěji používaného černého laku lze břidlice obarviti dobrými krycími laky na světlé tóny. Velice používaným nátěrem jsou žíhané „mramory“. Touto technikou docílí se obzvlášť hezkých a oku lahodných výsledků, že takový nepravý mramor nelze na první pohled rozlišiti od pravého.

Po roce 1938 ovšem došlo k přerušení řady obchodních kontaktů a k omezení výroby. Tragédií pro zdejší továrnu se pak stal 8. květen 1940, kdy po úderu blesku areál prakticky do základů vyhořel. Těžba a zpracování břidlice pak již nebyly nikdy obnoveny. Z bývalých objektů továrny zde dnes najdeme pouze transformační stanici a bývalou správní budovu. Lom je opuštěný a zarostlý a slouží již jen jako lokalita pro geologická cvičení studentů VŠB-TU Ostrava, na místech továrního areálu vyrostla postupně chatová osada.

Upomínkou na zašlou slávu budišovické břidlice je tak dnes především soukromá sbírka pana Bedřicha Pchálka z Budišovic, který díky svému celoživotnímu zájmu o historii obce a jejího okolí shromáždil řadu historických fotografií, písemných materiálů i samotných výrobků z břidlice (Hrubá, 1983). Jeho zásluhou je historie továrny zachycena také písemně (Pchálek, 1972, 1982). Budišovické břidlici a Wondruškově továrně je v současnosti věnována rovněž část expozice Muzea břidlice v Budišově nad Budišovkou.

 

 

 Děkujeme  panu Ing. Jiřímu Pchálkovi, starostovi obce Budišovice, za laskavé zapůjčení historických fotografií a za umožnění prohlídky sbírky břidlicových výrobků jeho otce, pana Bedřicha Pchálka.

 

 

Literatura:

Dvořák, J. - 1994: Variský flyšový vývoj v Nízkém Jeseníku na Moravě a ve Slezsku. – Práce ČGÚ, č.3, 77 s.,

Praha.

Hrubá, J. - 1983: Co skrývá půda. O sběrateli z Budišovic. In: Nová Svoboda, Ostrava, 24.1.1983, s.2.

Hrušecký, J. - 1946: Dolování pokrývačských břidlic na severozápadní Moravě a ve Slezsku. In: Horník, 2, č.3, s. 42 - 44.

Jahn, J. J. - 1917: Pamětný spis o nerostných pokladech Moravy. Brno, 77 s.

Kumpera, O. - 1983: Geologie spodního karbonu jesenického bloku.  Knih. Ústř. úst. geol., č. 59, 172 s., Praha.

Kumpera, O. -  Strohalm P. - 1995: Ložiska pokrývačských břidlic v Nízkém Jeseníku a renesance jejich využití. In: Sbor. ref. Mezinár. věd. konf. u příležitosti 50 let VŠB v Ostravě, sekce 3 – Geologie, s. 243 - 248.

Mísař, Z. a kol. - 1983: Geologie ČSSR I. – Český masív.  SPN Praha, 333 s.

Němec, F. - 1949: Povaha a technické užití pokrývačských břidlic z oblasti Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů. In: Stavivo, roč. 27, s. 298 - 301, 320 - 323.

Patteisky, K. - 1929: Die Geologie und Fossilführung der mährisch-schlesischen Dachschiefer- und Grauwackenformation. Naturwiss. Verein in Troppau, 354 s.

Pchálek, B. - 1972: Historie břidlicového lomu v Budišovicích. In:  Slezsko: kultura země, roč.4, č.1-2, s.54 -55, Matice slezská Opava.

Pchálek, B. - 1982: Historie břidlicového lomu v Budišovicích. In: Sbor. 700 let obce Budišovice, ZO SSM Budišovice, s. 124 -125.

Purkyňová, E. - 1970: Nové nálezy fosilní flóry v kulmu na Hlučínsku.  In: Čas. Slez. Muz. Opava (A), Vědy přír., roč. 19, s. 27 - 34.

Rybařík, V. - 1994: Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Nadace SPŠSK v Hořicích v Podkrkonoší, 218 s. 

Řehoř, F. - Vašíček, Z. - 1967: Makrofauna kulmských lokalit Hlučínska. In: Sbor. Věd. prací VŠB v Ostravě, ř. hor.-geol., roč. XIII, č. 3, čl. 167, s. 291-309.

Řehoř, Z. a kol. - 1978: Za zkamenělinami severní Moravy. Ostravské muzeum, 279 s.

Staněk, S. - 1990: Studium pruhu štípatelných jílových břidlic (Svatoňovice, okr. Opava). In: Čas. Slez. Muz. Opava (A), Vědy přír., roč. 39, s. 153 - 173.

Staněk, S. - 1992: Ložiska štípatelných jílových břidlic v oblasti moravskoslezského kulmu. In: Ložiska nerudních surovin ČR II (Kužvart  M. ed.), UK Praha, s. 329 - 332.

Strohalm, P. - 2002: Těžba, zpracování a kvalita štípatelné břidlice. In: Sbor. konf. „Současnost a perspektiva těžby a úpravy nerostných surovin II“, VŠB-TU Ostrava a Těžební unie Brno, s. 245 - 252.

Urban, K. - 1935: Budišovické břidlice a jejich technické užití. In: Čas. Vl. spolku mus. v Olom., roč. XLVIII, č.3, s. 125 -128.

Vašíček, Z. - 1977: Budišovice – Vondruškův lom. In: Průvodce k exkurzím a abstr. refer., 21.celostát. konf. ČGS a SGS, ČSMG, pobočka Olomouc, s. 94 - 95.  

Wagner, W. - Staněk, S. - 1991: Ložiska štípatelných jílových břidlic v Evropě se zvláštním zřetelem na moravskoslezský kulm. In : Geologický průzkum, roč. 33, č.5, s. 135 - 138.

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007