Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Stavba pomníků pro padlé československé vojáky na území Ruska

 

Alexander Hejl

 

Nesnadné začátky, organizační změny

Po vyhlášení nepřátelství sovětské vládě v květnu 1918 a po prvních bojích spojených s velkými ztrátami vznikla potřeba vybudovat důstojné a trvalé památníky statečným československým dobrovolníkům. Jejich hroby se nacházely na obrovském území evropského Ruska, Uralu, Sibiře a Dálného východu.

   V červnu 1918 v Čeljabinsku podpořila tuto myšlenku odbočka Československé národní rady, štáb Československého armádního sboru a městská správa, která okamžitě povolila stavbu pomníku na místním hřbitově. Příznivá vojensko-politická situace vytvořila podobné podmínky i v jiných velkých městech. V Irkutsku, po jeho dobytí v polovině června, vznikla tato myšlenka přímo ve štábu Východní skupiny gen. Gajdy. Byly zahájeny práce na třech pomnících v irkutském předměstí Glazkově, na pomníku ruským dobrovolníkům na Jeruzalémském hřbitově v Irkutsku a později vznikaly další návrhy na pomníky v Kultuku a Nižněudinsku. Podobná byla i situace na Dálném východě. Díky zásahu velitele Vladivostocké skupiny gen. Diterichse a politického představitele dr. Girsy byla v září 1918, po dohodě s městskou správou, vyčleněná část pozemku na Mořském hřbitově ve Vladivostoku, kde byla ihned zahájená stavba monumentálního pomníku.

   V říjnu 1918 dostaly tyto aktivity, mimo organizačního a právního rámce, konečně i první, skutečně profesionální pracovní podmínky. Po dohodě s městskou správou v Jekatěrinburgu byly Čechoslovákům bezplatně předány do užívání budovy závodu na obrábění mramoru při kamenické škole v Ufaleji. Zároveň bylo usnesením odbočky Čs. národní rady nařízeno vytvoření Sochařských závodů. Koncem listopadu se do Ufaleje přestěhovala sochařská skupina, která provedla nezbytné práce k zahájení provozu – vyčistila tovární místnosti a opravila stroje. Dále bylo nutné rozšířit pracovní oddíl. K tomuto účelu byli vybráni zajatci – odborníci z omského, petropavlovského a jekatěrinbugského zajateckého tábora. Pracovalo se ve dvou budovách, kde byly umístěny truhlářská, cizelérská a kamenická dílna. Byly zařízeny prostory modelovny a kreslírny.

   Přikročilo se k dalším organizačním změnám. Rozkazem gen. Štefánika byly Sochařské závody přejmenovány na Sochařské dílny. V prosinci 1918 zrušil ministr vojenství odbočku Čs. národní rady a Sochařské dílny přešly začátkem ledna 1919 do kompetence Informačně osvětového odboru Vojenské správy Ministerstva vojenství. Odbor finančně i organizačně zajišťoval provoz nejen Sochařským dílnám, ale i symfonickému orchestru, divadelní a hudební skupině a malířským ateliérům.

   Práce v Sochařských dílnách byly zahájeny 1. ledna 1919. Dokončovaly se již předtím rozpracované pomníky, vznikaly návrhy na pomníky nové. Tato činorodá atmosféra trvala bohužel jen krátce. Už 6. ledna vydal velitel Československého vojska na Rusi rozkaz k postupnému stahování čs. pluků z uralské fronty a s tím souvisejícímu omezení všech prací. Další nepříjemnou událostí byl požár ruské truhlářské dílny. Vznikl 8. února ráno a rozšířil se po celé budově. Během dvou hodin byla zničena čtyřměsíční práce, která představovala modely, kresby a návrhy na pomníky. Na štěstí již hotové pomníky byly uloženy v kamenických dílnách v druhé budově. Na základě těchto událostí bylo přikročeno k úplné likvidaci ufalejských Sochařských dílen. Všechen inventář s hotovými pomníky byl naložen do vagonů a v druhé polovině března vyjel vlak dílen přes Čeljabinsk do Irkutska. Tam už od léta minulého roku pracovala menší dílna sochařů Bílka a Zeleného.

 

Vznik východních a západních sochařských dílen

   V březnu 1919 došlo k dalším změnám. Vznikly dvě sochařské dílny. O této skutečnosti byli českoslovenští vojáci informováni armádním rozkazem č. 34 z 24. května: „Uveřejňuji oznámení Informačně osvětového odboru Ministerstva vojenství: Při Informačně osvětovém odboru jsou zřízeny dvě sochařské skupiny, východní se sídlem v Irkutsku, západní se sídlem v Jekatěrinburgu pro stavbu pomníků a pro úpravu rovů padlým bratřím po celém osvobozeném Rusku“.

   Po příznivější vojenské situaci na Urale, která částečně stabilizovala poměry, se vrátila skupina západních sochařských dílen přes Čeljabinsk (zde zůstává jedna část vedená stavitelem Hadravou) opět na Ural do Jekatěrinburgu. Náčelníkem skupiny byl jmenován sochař Šebor, členy byli sochař Jozef, architekt Rössler, čtyři dobrovolníci a asi jedenáct zajatců. Skupina zajišťovala výrobu pomníků od Omska na západ, včetně Čeljabinska, Zlatoústu a úpravu hrobů na obrovském území severozápadního Uralu. Díky velkorysé nabídce čs. konzula v Jekatěrinbugu p. Švarta dostala skupina k dispozici některé místnosti konzulátu. Prostory byly upraveny na dílny a začalo se s přípravami na stavbu pomníků pro Jekatěrinburg, Marianovku, Mias a Zlatoúst podle návrhů arch. Rösslera. Na pomník určený pro Michajlovský hřbitov v Jekatěrinburgu byl svezen potřebný materiál z Katav Ivanovského a Nevjanského závodu a žula z městských lomů. Pomník byl dokončen a brzy byly rozpracovány další stavby. Slibně se rozvíjející práce zmařil ústup Ruské národní armády na Urale – čs. pluky byly již předtím staženy ke strážní službě na magistrále. A tak hotové pomníky a rozdělané stavby byly zanechány nepříteli. Do jeho rukou se postupně dostaly i pomníky postavené ve Zlatoústu, Čeljabinsku, u Mias a Marianovky. 11. července 1919 definitivně opouštějí západní sochařské dílny Jekatěrinbug a evakuují se ve vlaku Technického oddělení do Novonikolajevska. Rozkazem náčelníka Informačně osvětového odboru je pro západní skupinu dílen určeno nové působiště – obrovský úsek magistrály od Omska do Krasnojarska. Skupina začíná pracovat ihned po příjezdu. Díky tomuto až nepochopitelnému nasazení jsou už začátkem září dokončeny stavby pomníků pro Novonikolajevsk a Barabinsk, začíná se pracovat v Tomsku a na stanici Tajga.

   Také sochařské dílny východní skupiny s úsekem prací od Irkutska na východ zahajují svoji činnost v březnu 1919. Náčelníkem byl jmenován sochař Babka. Mimo architekta Kvasničky zde působili např. sochaři Bílek a Zelený. Skupina začala pracovat na monumentálním pomníku československých a ruských dobrovolníků, kteří padli v polovině srpna 1918 v bojích u stanice Posolská na Bajkale. Začala se stavba základů pro pomník plk. Ušakova v Kansku Jenisejském, pracovalo se na pomníku čs. úderníkům a byl dokončen pomník pro stanici Polovina západně od Irkutska.

   Po každé dokončené práci byla vypracovaná souhrnná zpráva nadřízenému velitelství. Informovala o místě, materiálu a celkových nákladech, případně z jakých příspěvků byla stavba realizovaná. Součástí zprávy byl také fotografický nebo obrazový materiál, jméno autora pomníku a architektonického návrhu. Bohužel pro badatele se dochoval jen zlomek tohoto cenného historického materiálu.

 

Vladivostocké sochařské dílny

   Vedle dvou sochařských skupin stojí trochu stranou – nejenom geograficky – vladivostocká sochařská dílna, původně sestavená pro stavbu jediného pomníku. Vladivostocký oddíl tvořili zkušení umělci – sochaři Stránský, Mikan, Procházka, Kočí a Mužikovský, malíř Hlavsa a zajatec Zahn. V září 1918 začala vladivostocká skupina pracovat na stavbě monumentálního pomníku v čs. části Mořského vojenského hřbitova. Mimo hlavní důvod stavby – důstojné uctění památky padlých – byla důležitá skutečnost, že pomník měl být ukázkou našeho sochařského umění. Je nutné si uvědomit, že Vladivostok byl tehdy „oknem do světa“, centrem všech spojeneckých štábů, vojenských a diplomatických misí. Když byl 25. dubna 1919 pomník dokončen, byli příslušníci sochařských dílen požádáni štábem kanadských vojsk o zhotovení pomníku na hrobech jejich padlých. Navíc úmrtnost zdejší posádky vzrostla natolik, že musel být čs. hřbitov značně rozšířen. Z těchto důvodů nebyla dílna zrušena, ale pracovala dál.

   Pokud byli u příslušných vojenských částí odborníci, nevznikaly pomníky jen v sochařských dílnách, ale menší práce se realizovaly už při štábech jednotlivých pluků nebo praporů. Tak vznikl pomník padlým bratřím Osmého střeleckého pluku v Mariinsku, nebo pomník pro příslušníka 2. baterie Prvního dělostřeleckého oddílu, postavený v Čeremchově západně od Irkutska.

 

Situace mezi světovými válkami

   V prvním desetiletí po světové válce bylo postaveno několik pomníků, které díky tehdejší situaci na frontách – např. chvatného opuštění území Ukrajiny čs. divizemi – nebylo možné aktuálně realizovat. Byla to také splátka čestného dluhu nově vzniklého státu vůči svým občanům, kteří položili život za jeho samostatnost. Jednalo se zejména o Památník zborovské bitvy, nebo o tzv. bratrskou mohylu nad vesnicí Cecová, dnešní Kalinivkou. U Zborova, ukrajinské vesnice ležící severozápadně od Tarnopolu, padlo 2. července 1917 v boji proti rakousko-uherským plukům 190 československých dobrovolníků. V letech 1926-1927 zde byl podle návrhu architekta Rösslera postaven památník ve tvaru ruské zemljanky. Stavbu z betonu a zeminy provedl Jaroslav Hožvic, krajanský architekt ze Lvova. Mohyla byla slavnostně otevřená 2. července 1927 při příležitosti 10. výročí bitvy. V této souvislosti je nutné připomenout také stavbu pomníku ppor. Vilímkovi z roku 1927 v Jezerné. Ppor. Vilímek padl ve zborovských zákopech, zasažen střepinou granátu, ještě před bitvou 23. června. Ostatky hrdiny byly převezeny v roce 1927 do společného hrobu zborovských padlých v Cecové. Pomník byl postaven na místě, kde byl od léta 1917 vztyčen prostý kříž. V dubnu 1917 padl v bojích u Meščiščova v Haliči prap. Václav Otta. Na místě tragické události byl postaven pomník v létě 1917. V roce 1926 byly převezeny ostatky prap. Otty do republiky a pietně uloženy v rodné obci Chleb u Nymburka. Smuteční akt probíhal za velké účasti místních obyvatel a nejvyšších představitelů armády. Na hřbitov byla již předtím dovezena z Haliče kopie původního pomníku. O těchto událostech budou čtenáři KAMENE informováni už v příštím čísle, kde bude publikován cenný historický materiál. Další informace o tématu přinesou další články připravované autorem. Jednotlivé kapitoly, pojednávající o 25 pomnících, budou bohatě fotograficky ilustrované.

 

Situace v Sovětském svazu

   Za bolševických vlád se v Sovětském svazu likvidovaly nejenom hroby odpůrců režimu, ale i celé hřbitovy. Byly ničeny symboly pravoslavné církve – kláštery, chrámy, ale i katolické kostely. Této systematické likvidaci pochopitelně neunikly ani hroby a pomníky postavené pro čs. legionáře. Některé stavby byly zlikvidovány ještě v průběhu bojů, kdy se dostaly do rukou nepřítele. Další pomníky, až na několik výjimek, byly zničeny až po skončení občanské války. Hřbitovy byly přeměněny v parky, sady, louky, nebo přirozenou cestou zanikly. V horších případech byly na jejich místech postaveny továrny nebo jiné objekty. V Irkutsku např. vznikl na místě bývalého hřbitova park kultury, v Tomsku zatížila mrtvé hrdiny továrna na kabely. Podobný stav byl zaznamenán také v Novosibirsku a v Omsku.

 

Situace v současném Rusku

   Po změně společenských poměrů musely zase některé pomníky ustoupit tržnímu kapitalismu – továrním halám, skladovacím prostorám. Přesto nastal posun k lepšímu. Pro většinu Rusů, kteří se o tuto problematiku zajímají, už nejsou legionáři a jejich hroby a pomníky symbolem nepřátelství. Příslušné úřady se chovají vstřícně a spolupracují s porozuměním. Díky těmto postojům mohly být do roku 2010 nově postaveny nebo opraveny pomníky ve Vladivostoku, Krasnojarsku, Nižním Tagilu, Buzuluku a Jekatěrinburgu. V ruském Buzuluku byly v roce 2007 postaveny dokonce pomníky dva. První připomíná události z 24.-26. června 1918, kdy v krvavé bitvě padlo 46 příslušníků První československé střelecké divize. Druhý pomník připomíná léta 1942-1943, kdy se v Buzuluku formoval 1. čs. samostatný polní prapor – základ čs. vojska v SSSR.

 

Situace u nás po listopadu 1989

   V březnu 1996 vzniklo a Ministerstvem vnitra bylo zaregistrováno Sdružení pro obnovu pomníků padlým čs. legionářům na území Sibiře. Sdružení navázalo na aktivitu odborných pracovníků Archivu hl. m. Prahy, kteří svoji činnost začali už v létě 1995 průzkumem oblastí za Bajkalským jezerem. Prvním cílem Sdružení bylo maximální zmapování současného stavu hrobů a pomníků a posléze jejich obnova. Začalo se pomníkem v Posolské v Příbajkalí. Zde byla už v červenci 1995 nalezena a vykopána hlavní část pomníku – 8 m vysoký železobetonový čtyřhranný pylon. Pomník byl rozbořen v roce 1941 a v roce 1990 byly zbytky hrobů a mohyla srovnány se zemí.

   Až v roce 2006 se péčí českého státu a Ministerstva obrany (ministerstvo přispělo 5 miliony korun) začaly opravovat hroby a přilehlý pomník na čs. části Mořského hřbitova ve Vladivostoku. Tam bylo pohřbeno 120 legionářů. Pomník byl obohacen o jména všech padlých a o text: „Zde leží čs. legionáři“.

   Na Ministerstvu obrany České republiky byl zřízen příslušný referát zabývající se stavem válečných hrobů vzniklých po skončení obou světových válek nejen v Rusku, ale i v Evropě. Ministerstvo obrany schválilo také další obnos ve výši 1,5 mil. Kč na výstavbu pomníku v Jekatěrinburgu, který byl v roce 1919 zničen bolševiky. Obávám se, že současný stav ve společnosti – zadluženost státu, nastartované reformy – zmrazí na delší dobu jakoukoli aktivitu v tomto směru.

 

Umělci-legionáři, kteří se podíleli na vzniku pomníků v Rusku

 

Ppor. Karel Babka, nar. 24. října 1880 v Praze

Před válkou se vyučil dekorativnímu sochařství a ornamentu. Získané zkušenosti uplatnil u různých staveb a firem. Později dokončil studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Na základě pozvání odjel v roce 1912 do Moskvy, kde pracoval v několika sochařsko-stavebních firmách. Po vypuknutí světové války vstoupil 4. září 1914 do České družiny a později do 1. roty Prvního střeleckého pluku. Zúčastnil se mnoha bojů a rozvědek, za které byl vyznamenán Křížem sv. Jiří. Byl nositelem Československého válečného kříže. Začátkem roku 1919 byl jmenován náčelníkem východní skupiny sochařských dílen. Do Evropy přijel 17. dubna 1920 18. lodním transportem americkou lodí Sheridan. Na Sibiři provedl s architektem Kvasničkou několik pomníků čs. dobrovolníkům, např. v Posolské. Navrhoval pomník plk. Ušakovovi v Kansku Jenisejském a spolupracoval na pomnících v Irkutsku.

Ppor. Fratišek Bílek, nar. 27. dubna 1889 v Podhorním Újezdě

Před válkou studoval na sochařské škole v Hořicích. Po vypuknutí války pravděpodobně přeběhl na frontě k Rusům, nebo byl Rusy v boji zajat a poslán do některého ze stovek zajateckých táborů, rozmístěných po celém Rusku. Podal si přihlášku do čs. vojska a byl zařazen do Pátého střeleckého pluku. Začátkem ledna následujícího roku byl převeden k Druhé dělostřelecké brigádě. 27. dubna 1919 byl zařazen do východní skupiny sochařských dílen, kde se postupně vypracoval přes hospodáře dílen až na zástupce náčelníka. Ze Sibiře byl velením čs. armády poslán v červnu 1920 na studijní cestu do Číny, Indie a Egypta. V Rusku byl jedním z nejvýznamnějších tvůrců pomníků. Postupně pracoval na velkých pomnících v Glazkově v Irkutsku, na vojenském hřbitově v Irkutsku, Kultuku, Nižněudinsku a v dalších místech střední a východní Sibiře.

Ppor. Ota Birma, nar. 10. října 1892 ve Štěchovicích n. Vltavou (někde uveden Smíchov)                                                                              

Před válkou byl žákem J. V. Myslbeka a J. Štursy na Akademii výtvarných umění v Praze. Po vypuknutí světové války byl povolán do rakousko-uherské armády. V roce 1916 byl zajat na ruské frontě a v srpnu téhož roku přidělen do řad Prvního střeleckého pluku. Bojoval u Zborova a koncem října 1917 absolvoval důstojnický kurz při štábu pluku. 6. února 1920 se vrátil 14. lodním transportem do Evropy anglickou lodí Traz os Montes. Pravděpodobně za boje u Zborova byl vyznamenán křížem sv. Jiří a v republice Československým válečným křížem. V roce 1931 byl pověřen vedením vojenských historických sbírek v pražské Invalidovně, která byla součástí Památníku osvobození.

Prap. Vojtěch Holub, nar. 21. dubna 1888 v Bušovicích, okr. Rokycany

Před válkou soukromě studoval sochařství v několika pražských ateliérech. V roce 1910 odešel do Ruska, kde pracoval jako výtvarník-dekoratér ve větších ukrajinských městech. 31. srpna 1914 vstoupil do České družiny – dobrovolnické jednotky, sestavené z českých krajanů žijících v Rusku. V říjnu 1916 absolvoval důstojnický kurz při štábu Československé střelecké brigády. Obdržel důstojnickou hodnost a stal se velitelem čety 6. roty Prvního střeleckého pluku. 2. července 1917 byl v bitvě u Zborova těžce raněn, převezen do záložní nemocnice v Tarnopoli, kde po několika týdnech zemřel. Za odvahu v bojích byl vyznamenán křížem a medailí sv. Jiří a in memoriam Československým válečným křížem. Spolupracoval na pomníku ruskému vojínu, který byl postavený v Osovci na řece Strypě v Haliči jako pocta společným bojům z května 1916.

Karel Jozef, nar. 7. listopadu 1881 v Hořicích v Podkrkonoší

Před válkou vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. Absolvoval několikaletou praxi ve Francii a Německu. Mobilizace jej zastihla v Rakousku; podle povolávacího rozkazu nastoupil službu k 18. pěšímu pluku do Hradce Králové. S plukem se dostal na ruskou frontu, kde byl zajat a poslán do jednoho z mnoha zajateckých táborů na Sibiři. Zde si podal přihlášku do čs. vojska a po jejím vyřízení vstoupil do jeho řad. V roce 1919 byl přidělen k západní skupině sochařských dílen. Po příjezdu do republiky pokračoval v pedagogické práci na sochařské škole v Hořicích.

Střelec Bohuslav Kočí, nar. 21. července 1889 v Mladé Boleslavi

Sochař vladivostockých sochařských dílen. Další údaje nezjištěny.

Ppor. Vilém Kvasnička, nar. 3. srpna 1885 v Třeboni

Před válkou studoval architekturu ve speciálním kurzu prof. Jana Kotěry. Praxi vykonával v ateliérech známých architektů v Praze a Budapešti, kde vypracoval několik návrhů pro významné městské budovy. Začátkem února 1915 byl v Jindřichově Hradci mobilizován a odjel se svou jednotkou na frontu. V září 1915 přeběhl na ruskou stranu. Přihlásil se do čs. vojska a 4. června 1917 byl přidělen do štábu Československé střelecké brigády. 31. března 1918 byl jmenován kresličem První technické roty při První československé střelecké divizi. V červenci 1919 byl převeden do východní skupiny sochařských dílen. Podobně jako sochař Bílek dostal povolení k návštěvě Číny. Z Pekingu přivezl bohatý umělecký materiál, který zpracoval ze sbírek tamních muzeí. Do Evropy přijel 23. lodním transportem americkou lodí President Grant 12. června 1920. Na Sibiři vypracoval několik návrhů na pomníky padlým Čechoslovákům, např. v Posolské nebo v Tajšetu. V republice patřil mezi nejvýznamnější meziválečné architekty.

Svob. Emil Meissner, nar. 16. ledna 1891

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po vypuknutí války byl mobilizován do rakousko-uherské armády. V průběhu nesčetných bojů pravděpodobně přeběhl na ruskou stranu fronty, nebo byl Rusy zajat. 28. července 1916 byl zařazen do 6. roty Prvního střeleckého pluku. 27. ledna 1920 se vrátil 13. lodním transportem japonskou lodí Yonan Maru do italského Terstu a 2. února 1920 přijel do republiky. Mezi válkami se věnoval dál své profesi. Stal se profesorem na odborné škole ve Volyni u Strakonic. Sochař Meissner byl autorem pomníku Václava Otty, který postavil v roce 1917 u stanice Meščiščovo východně od Břežan v Haliči.

Des. Bedřich Mikan, nar. 18. února 1896 v Rosicích

Před 1. sv. válkou studoval na sochařské škole v Hořicích. Po vyhlášení války byl mobilizován do rakousko-uherské armády. Jako příslušník 21. pěšího pluku, byl v létě 1916 zajat Rusy. V zajateckém táboře si podal přihlášku do československého vojska, do kterého byl zařazen až 23. března 1918. Byl příslušníkem technického oddílu vojsk Dálného východu ve Vladivostoku. Do Evropy přijel s 35. lodním transportem anglickou lodí Huntsend 1. října 1920. Byl členem vladivostockých sochařských dílen a spolupracoval na pomníku padlých Čechoslováků ve Vladivostoku.

Střelec František Němec, nar. 5. ledna 1882 v Hřištích, okr. Chotěboř

Před válkou studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po vyhlášení světové války narukoval do rakousko-uherské armády a v roce 1916 byl zajat Rusy na neznámém místě. V zajetí byl nočním hlídačem v továrně poblíž Kazaně. Kdy a kde si podal přihlášku do čs. vojska, rovněž nevíme. 27. června 1917 se stal příslušníkem 1. čety kulometného oddílu Colta Sedmého střeleckého pluku. S Druhou československou divizí prodělal ústup z Ukrajiny. 10. března 1918 se v rámci bachmačských bojů s Němci stal na stanici Doč nezvěstným. Pravděpodobně byl dezorientován po utrpěném nervovém šoku a padl do rukou nepřítele. Zemským civilním soudem v Praze byl 11. března 1918 prohlášen za mrtvého.

Šikovatel Ing.arch. Jaroslav Rössler, nar. 14. ledna 1886 v Plzni

Před válkou byl známým a úspěšným architektem. Studoval ve speciálním kurzu architektury prof. Jana Kotěry a na vídeňské Akademii umění. Pracoval v renomovaných ateliérech architektů v Mnichově, Vídni a Praze. Při vypuknutí války se dostal do ruského zajetí a v září 1918 byl v Omsku zapsán do seznamu čs. vojska. Po skončení služby u Vojenské správy Ministerstva vojenství byl 4. května 1919 přidělen do sochařských dílen západní skupiny Informačně osvětového odboru. Do Evropy přijel 2. února 1920 14. lodním transportem anglickou lodí Traz os Montes. Na Urale a Sibiři vypracoval návrhy pomníků československým hrdinům, kteří padli v boji proti bolševikům. Byl autorem návrhů na pomníky v Marianovce, u Mijass, v Zlatoústu a Jekatěrinbugu. Vypracoval architektonické studie pro Český dům ve Vladivostoku (nerealizováno). V republice pokračoval v kariéře úspěšného architekta. V roce 1926 provedl návrh na Památník zborovské bitvy.

Střelec Jan Stránský, nar. 4. května 1885 v Německém Brodě

Před 1. světovou válkou studoval na sochařské škole v Hořicích. Pravděpodobně byl zajat Rusy a v některém ze zajateckých táborů na Sibiři si podal přihlášku do čs. vojska. V zajateckém táboře setrval poměrně dlouho, protože až 17. září 1918 byl zařazen do Československého armádního sboru. Do Evropy přijel s 12. lodním transportem japonskou lodí Scotland Maru 27. ledna 1920 v hodnosti střelce štábu vladivostocké posádky. Byl členem vladivostockých sochařských dílen a správcem československé části vojenského hřbitova, kde předtím vytvořil sochu bojovníka na monumentálním pomníku čs. padlým.

Kpt. Josef Šebor, nar. 8. dubna 1879 v Teplicích-Šanově

Před válkou studoval na Odborné keramické škole v Teplicích a Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Do čs. vojska v Rusku se přihlásil v květnu 1916. Teprve 1. ledna 1918 byl zapsán do seznamu 6. roty Prvního záložního pluku. Později byl převeden k Vojenskému odboru Odbočky Československé národní rady. 22. ledna byl jmenován náčelníkem západních sochařských dílen. Funkci vykonával až do konce roku 1919, potom úřad předal, odjel do Vladivostoku a byl jmenován náčelníkem sekce Informačně osvětového odboru vojsk Dálného východu. Začátkem června 1920 odjel na studijní cestu do Číny, Indie a Egypta. Po návratu ze služební cesty řídil ve Vladivostoku evakuaci své části Informačně osvětového odboru. Do republiky se vrátil 18. září 1920. Za svoji činnost byl v Rusku 24. září 1919 vyznamenán Řádem Sokola za zásluhy a v republice Československým válečným křížem. Na Sibiři provedl pomníky čs. dobrovolníkům v Čeljabinsku, Novonikolajevsku a Barabinsku. Navrhoval také prapory pro čs. pluky.

Prap. Václav Zunt, nar. 5. srpna 1887 v Dražicích u Bechyně

Před válkou studoval na Odborné keramické škole v Bechyni. Po dokončení studií odešel pracovat do Ruska. Zde jej zastihlo vyhlášení války. 31. srpna 1914 se přihlásil do České družiny a byl zařazen do 3. roty. Od ledna 1917 pracoval u štábu Československé střelecké brigády ve funkci tlumočníka. 3. ledna 1918 byl jmenován zatímním velitelem 1. praporu Prvního střeleckého pluku. Po vypuknutí konfliktu se sovětskou vládou byl 29. května 1918 v Povolží raněn a převezen do plukovního sanitního vlaku č. 2, který stál na nádraží v Samaře. Zde také zemřel na následky zranění. Za boje v České družině byl vyznamenán křížem a medailí sv. Jiří a in memoriam Československým válečným křížem. Spolu s Vojtěchem Holubem vytvořil pomník ruskému vojínu v Osovci v Haliči.