Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

LOMY V KAŇONU LABE

 

Natalie Belisová

 

Hluboký kaňon řeky Labe odedávna působil na člověka podmanivým dojmem. Kulisa strmých svahů pod Děčínem bývala vděčným námětem vedutistů, některé promenádní stezky předběhly zrod turistiky a pod Labskou Strání vznikla na kraji masivu i jedna z nejstarších upravených vyhlídek – Belveder, odkud (slovy urbáře z roku 1729) bylo možné shlížet na lesy děčínského panství, saské pohoří a Labe, po kterém se plaví dříví a pozorovat lodě, plující do Saska. V červnu roku 2010 byl kaňon Labe vyhlášen národní přírodní rezervací.

 

   Geomorfologicky ojedinělý útvar, svahy tvořené formami pseudokrasového reliéfu v kvádrových pískovcích svrchní křídy, rozsáhlé skalní stěny, věže a složitě členěné hřbety, suťová pole, soutěsky a jeskyně – důvody pro zvýšenou ochranu tohoto unikátního území. Pohled na vyzděné stěny říční navigace, náspu železniční tratě, dlažbu cest křižujících svahy a především na četné lomy však nutí k zamyšlení, nakolik do tohoto reliéfu, vymodelovaného přírodními procesy, zasáhl svou činností člověk… Jedna z nejstarších zmínek o lámání kamene u Labe (Ann der elb leitenn) pochází z roku 1557 a o pouhých dvacet let mladší je doklad o obchodování s labským pískovcem: A. Klugen z Litoměřic zaplatil roku 1579 děčínské důchodní pokladně horní plat za šedesát loktů kvádrů, vylámaných „na Labi“.

Podnikněme tedy kratičkou exkurzi po lomech a lůmcích kaňonu Labe, s tím, že skutečný rozsah změn již v úplnosti nelze zrekonstruovat. Některé stopy jsou dnes vymazané, překryté řícením či jinou činností, a jen z archivních zpráv lze tušit, jak dlouho a intenzivně člověk využíval bohatství, které mu nabízely svahy řeky Labe.

   Zprávy o labském, žlebském, popř. děčínském kameni se navíc až do druhé poloviny 19.  století potýkají s velkým problémem: jak identifikovat místo těžby. Hranice mezi panstvími Děčín a Bynovec probíhala po hraně masivu a k řece scházela až roklí Suché Kamenice, a tak i velké lomy pod Labskou Strání (obcí náležící Clary-Aldringenům) patřily Thun- Hohensteinům a v archivních zmínkách děčínského panství byly uváděny jako dolnožlebské. Oproti tomu lámáním kamenů na Elbleite v záznamech bynoveckého panství jsou míněny lomy podél řeky Labe, které se teprve od poloviny devatenáctého století začaly od sebe rozlišovat čísly lesních dílů (obr. 1).

 

Zámecký vrch v Děčíně

   První písemná zmínka o lámání kamene na Zámeckém vrchu pochází z roku 1555 (v zadním příkopu). Velmi pravděpodobně byl však tento zdroj využíván již v době, pro niž nejsou k dispozici archivní dokumenty. Zdejší materiál se používal jak na vrchnostenské, tak i městské stavby. Kromě přisekaných skalních výchozů, zapuštěných do zdí Dlouhé jízdy a kostela Povýšení Sv. Kříže jsou z východní strany Zámeckého vrchu dosud patrné lomové lavice. Poslední lom měli Thunové provozovat údajně v 30. letech 19. století, v sousedství jižní zdi Dlouhé jízdy poblíž zámecké sýpky. Nicméně „zámecký lom“, jako místo výroby kvádrů, se objevuje ještě v roce 1851 v rozpočtu na stavbu lávky Drescherssteg v Libverdě (obr. 2).

 

Pastýřská stěna

   Za nejstarší zprávu lze pravděpodobně považovat údaj z roku 1574, kdy se lámal kámen na Teuffels Stein (snad v blízkosti dnešního viaduktu). Nejmarkantnější místo těžby se nachází na jižní stěně Pastýřské stěny u Teplické ulice. Počátky těžby se nepodařilo ztotožnit s archivními zmínkami; na přelomu 19. a 20. století lom provozoval stavební mistr Josef Kargel. Lom byl uzavřen roku 1909, nekvalitní vrstvy masivu však byly využívány k dolování písku ještě v 60. letech 20. století. Lomové stěny, bohužel identifikované pouze jako „lomy v osadě Weiher v blízkosti c. k. železniční dráhy“, sloužily jako zdroj kamene při stavbě řetězového mostu 1853-18555, jakož i lom „na lesním pozemku na území Červeného vrchu“. Druhý jmenovaný v té době provozovali společníci Kögler a Schlaf a po nich Ignaz Werner z Valkeřic. Ze strany Červeného vrchu, v místech zv. Grafenstein, je do masivu vytesána štola neznámého původu (obr. 3).

 

Spravedlnost (Šibeniční vrch)

   Zřejmě nejstarší lom na západním výběžku masivu Kvádrberku, poprvé jmenovitě uvedený v roce 1567 (Galges Leite); v 18. století byl již označován jako „velký“. V letech 1774-1777 byl propachtován thunovskému dvornímu staviteli Johannu Wenzelu Koschovi, 1778-1784 zednickému mistrovi Johannu Christofu Wernerovi z Děčína, 1785-1793 Johannu Michaelu Walterovi, 1793-1798 Michaelu Walterovi (tentýž zde lámal kámen i v letech 1810, 1813-1815); 1827 zde těžil kámen střelecký spolek na stavbu střelnice, v letech 1853-1855 se v něm lámal kámen pro stavbu řetězového mostu v Děčíně (provoz v té době řídil Franz Ansorge z Hrádku nad Nisou, v poslední fázi se zde získával už jen lomový kámen). Lom byl uzavřen v šedesátých letech 19. století (obr. 4).

 

Stampfstein, Stammstein

   Skalní hřbet vybíhající z Kvádrberku v polovině cesty mezi Děčínem a Loubím (v místech dnešního překladiště), z něhož se příležitostně lámal kámen s jistotou od roku 1765, byl po roce 1874 určen k odtěžení až na úroveň zemského povrchu. Kvůli obtížnému přístupu bylo nutné materiál převážet přes řeku na levý břeh Labe a po stezce Treppenweg vléct náklad proti proudu. V roce 1788 se zde lámaly kvádry na opravu děčínského přístavu, 1853-1855 odtud Josef Brixa dodával kámen na stavbu řetězového mostu a firma Lapp & Biszták lámala na Stampfsteinu kámen v letech 1873-1874 na stavbu severozápadní dráhy (obr. 5).

 

Papert (Vrásník) nad Horním Žlebem

   První konkrétní zpráva zmiňuje těžbu kamene na Schnell Berg (část masivu Papertu v Přípeři, blíže železniční trati) roku 1557. V roce 1593 zde Lorenz Lehner vylámal kámen na stavbu chaty (skladu). Na masivu Papertu se pak získával stavební kámen například při stavbě nového křídla děčínského zámku v roce 1616. Dlažbu, okenní a dveřní ostění vylámali Veit Focke, Matz Laube a jejich pomocníci (jen dílů ostění bylo přes 580 metrů). Polotovary se smýkaly po stráni Pappert Leithe na břeh Labe a na lodích převážely k zámku. V 17. století se zde lámaly i koryta pro hospodářské dvory, žernovy a brusy. Lom dnes není v krajině příliš markantní, polotovary se získávaly především štípáním zřícených bloků a valná část lomového kamene byla začátkem 19. století zužitkována při budování lázeňské promenády (obr. 6).

 

Lom na „vápenec“ u Loubí

   Lokace těžby nebyla v archivních zprávách blíže upřesněna, podle tradice se výchoz horniny, z níž se pálilo vápno (pravděpodobně vápnitého slínovce) nacházel u Loubí, snad v okolí Loubské jehly, Hundskirche. První zmínky o zpracování místního „vápence“ se objevují roku 1574 (možná již 1571). Zpočátku se pálil v městské cihelně (u skladiště dříví na levém břehu Labe, tj. v Horním Žlebu, poblíž potoka Kohlflöschen), v roce 1576 vrchnost uhradila stavbu chaty přímo ve vápencovém lomu a práci horníka, který se do ní nastěhoval. Krátce nato však bylo ložisko opuštěno a v osmdesátých letech 16. století se znovu nakupovalo vápno a vápenec výhradně ze Saska.

Pokud se předchozí zprávy skutečně týkaly loubské lokality, k renesanci dolování došlo v souvislosti se stavbou nové budovy na děčínském zámku 1616-1617. Pár měsíců po zahájení stavby se v účtech objevily i výdaje na otevření lomu im Grund. V září roku 1616 byl povolán horník Hans Sturm ze Sněžníku. Ložisko horniny bylo uloženo v dolních vrstvách a muselo se dobývat hlubinně. Kromě skrývky, na kterou byli Sturmovi dáváni k ruce pomocníci (mimo jiné i muži z Roztok), proto horník vzápětí po započetí prací vyrobil i zdvihák (či jeřáb). Práce v lomu pokračovaly až do vánoc s jedinou přestávkou: koncem listopadu proběhla personální výměna a nemocného horníka Hanse Sturma nahradil Jobst Walter z Jílového. V únoru 1617 splul lodí na obhlídku lomu „v Elbleiten mladý pán z Bünau. Skrývka nadloží byla dokončena, lámání postoupilo a bylo nutné začít s vydřevením horního díla. K platům Waltera a pomocníků přibyly náklady na zámečnické a kovářské práce, za dopravu prken a mydláři za lůj k osvětlení „jámy“. Lamačské práce byly odměňovány podle toho, zda se pracovalo ve štole nebo v šachtě, ze žebříku. První pálení proběhlo nejpozději v únoru 1617, v dubnu bylo dodáno do skladu patnáct sudů vápna. Práce v lomu pokračovaly s jistotou až do října 1617, poté zprávy o dolování vápence u Loubí mizí.

 

Lomy na brusy u Podskalí

   Začátkem 18. století nahlásil děčínský lesník, že si v blízkosti smyku Biensdorfer Ploß (pod Růžovým hřbetem, Rosenkamm) místní i cizí poddaní svévolně lámají kvalitní kámen na brousky. Lesmistr pokoutné lámání zakázal s tím, že pokud někdo bude chtít provozovat v těch místech lom, pak se souhlasem vrchnosti a za roční nájem. V roce 1706 se přihlásili první zájemci: Georg Tietze a Elias Richter ze Srbské Kamenice, z českokamenického panství. Vrchnost jim udělila právo lámat brusy na doživotí, za roční nájem osm zlatých. Po smrti Georga Tietzeho roku 1718 požádal o totéž syn zesnulého, Johann Georg. Zároveň s ním však projevil zájem provozování lomu i domkář Georg Stelzig z Nové Olešky a byl ochoten platit vyšší nájem. Vrchnost dala přednost svému poddanému před cizím. Zájem o brusy byl velký, k největším odběratelům patřili nožíři z Mikulášovic. Po pár letech se ozvali další zájemci, Mathes Kunert a Andreas Dörre z Ludvíkovic, že našli podobný kámen zhruba tři sta kroků od Stelzigova lomu a získali svolení k otevření vlastního provozu. Mezi lamači vzápětí propukl konkurenční boj. Zatímco Stelzig pracoval ve svém lomu sám, produkce nového lomu byla vyšší a ceny nižší – ovšem na úkor kvality. Když se vrchnost v roce 1727 rozhodla vyměřit Stelzigovi vyšší nájem, bránil se nejen tím, že při stávající drahotě přijde na mizinu, ale i tím, že přichází o kupce, jelikož lamači v sousedním lomu prodávají za nižší cenu, zato ale „slabé a menší“ brusy. Po prošetření stížností Stelziga, za kterého se postavili zástupci obcí Stará a Nová Oleška i obchodníci z lipovského panství (kteří navíc naznačili, že existuje možnost nalézt ložisko stejně kvalitního kamene na teritoriu sousedního bynoveckého panství), byly oba lomy dány do nájmu pachtýřům z Olešky.

   V letech 1781-1873 provozovali lomy téměř bezvýhradně nájemci ze Staré Olešky, rodiny Korn a Schimmel. Výše nájmu se postupně upravovala (z počátečních 16 zl. až do konečných 35 zl. za menší lom a 70 zl. za větší lom), ostatní ujednání zůstávala po celý čas téměř beze změn. Lamači byli povinni odvádět řádně nájem (nájemné platili pololetně, a to i v případě, že práce v lomu byly pozastaveny, navíc při sepsání nové smlouvy předem skládali kauci), hradit všechny náklady spojené s lámáním a úklidem lomu, lámání a vyklízení nesmělo probíhat souběžně, den před započetím lámání museli dát zprávu příslušnému revírníkovi z Kamenu a lom směl být zasutěn až poté, co byly předchozí brusy odtransportovány. Nájemci museli vést dvě paré rejstříku vyrobených polotovarů (jeden byl uložen na lesním úřadě, druhý u pachtýře, žádný brus nesměl být před zanesením do rejstříku vynesen z lomu), bez vědomí a souhlasu lesního úřadu nesměli prostor lomu rozšiřovat, nesli zodpovědnost za své zaměstnance, že nebudou páchat lesní pych na zvěři, lesním porostu a že nezpůsobí požár . V případě, že by zpozorovali nějaký požár, museli neprodleně zpravit revírníka z Kamenu. Ve smlouvě byly pevně stanoveny i rozměry a ceny vyráběných brusů.

   Nejmladší zpráva o výrobě brusů se dochovala z roku 1885, kdy společnost Franz Schimmel & Compagnie (Franz Schimmel a August Korn) požádala Okresní hejtmanství v Děčíně o udělení živnostenského oprávnění k lámání. Zájem o brusy, které se dodávaly nejen do Mikulášovic, ale i za hranice (stálí odběratelé byli v Praze, Vídni, Paříži, Vídni i Filadelfii) byl popudem k prospekci a zhruba v 70. letech 19. století byl na severní části obce Nová Oleška otevřen lom, kde byl nalezen kámen údajně „stejně kvalitní jako Elbleitnernsteine“. Jenže po pár letech přišla krize a odbyt začal stagnovat. Výše nájmu z lomů u Podskalí zůstávala stejná, zatímco náklady na dobývání kvalitních vrstev hlouběji v masivu bylo čím dál obtížnější. Když se pak rozeběhla výroba umělých kamenů, bylo od lámání brusů v Olešce i Podskalí upuštěno (obr. 7, 8).

 

Žulové lomy za Podskalím

   Lomy na žulu mezi Podskalím a Studeným potokem byly otevřeny  v roce 1891; až do roku 1907 měl ložiska na pozemkové parcele č. 16/1 propachtována od děčínského dominia Carl Emil Hickmann z Königsteinu (firma C. E. Hickmann Speditions – u. Commissionsgeschäft Königstein, od roku 1899 zastupovaná synem Alfonsem). První stěna byla u potoka nad thunovskou loukou parc. č. 95, druhá sousedila s loukou p. Waltera, parc. č. 88. Pachtýř zde měl lámat stavební kámen (dlažbu a kvádry), který se z lomu expedoval loděmi po Labi. Z tohoto důvodu požádal C. E. Hickmann o svolení vybudovat v pobřežní navigaci dvě nakládací rampy, obě o délce 5 m: prvá (na dílech č. 96-94 pravobřežní části parcely č. 558, tj. toku Labe) zasahovala do řečiště 1 m a druhá (na dílech č. 88-87) zasahovala do řeky 1,2 m. Výšková úroveň obou ramp byla metr nad normálním stavem hladiny, z důvodu ochrany vodního toku (eventuálním poškozením ramp při povodních či pochodech ledů a zanesením koryta kamením) byly plošiny důkladně vydlážděny.

   Obě těžební lokality se nacházely v blízkosti promenádní cesty; v podmínkách živnostenského oprávnění se proto m.j. objevily i požadavky na údržbu této stezky a její uzavření v době odstřelování stěn, na které měl dozírat oprávněný zaměstnanec lomu. K uskladnění dynamitu byl vybudován sklad „vpravo u lesa, alespoň 200 m vzdálený od chaty zaměstnanců“.  Práce v lomech, dohled nad trhacím materiálem a jeho použitím, organizaci pracovníků, ale i zodpovědnost za ochranu lesního porostu a před lesním pychem, měl na starosti mistr; v této funkci se vystřídalo minimálně deset osob. V období 1896-1899 byly lomy mimo provoz, od roku 1904 byla firma Hickmann v konkurzu. U těžební stěny v blízkosti potoka zůstal zachován kámen s ložem pro osazení kovadliny (Ambosstein, na ostření lamačských nástrojů), dokládající existenci provozní kovárny. Lomy na žulu u Podskalí byly pravděpodobně využity i při budování státní silnice koncem třicátých let dvacátého století (obr. 9, 10).

 

Lom Kutschken u Čertovy Vody

   Lokalita Kutschken v labském kaňonu (v písemných zmínkách byla označována různými přízvisky: nejčastěji im Grunde či bei Kutschken, od roku 1589 i jako lom u Paula Waldenberga) je jedním z nejstarších míst, kde se lámaly žernovy. Lamačské práce obstarával v nejstarším období mlynář z Čertovy Vody. Otesky se dopravovaly na místa určení lodí, proto se v účtech provoz lomu projevil i položkami za „transport po vodě“ -  platbami za čeledíny, kteří vlekli náklad proti proudu Labe. V roce 1616 doplnila vedlejší náklady za žernovy z Kutschken i odměna pro lamače Mathese Laubeho, který vylovil jeden z žernovů, jenž se „před rokem skutálel do Labe“. Kromě zabezpečení mlýnů děčínského panství se s otesky i obchodovalo; z Kutschken byly zakoupeny žernovy do mlýnů ve Hřensku, Srbské Kamenici, Markvarticích i Verneřicích. Provoz lomu lze archivně doložit v období 1564- 1642.

   Lom Kutschen se prozatím nepovedlo v krajině nalézt. Možná se opět jednalo o těžbu z uvolněných bloků jako na Papertu, stopy mohlo zakrýt pozdější řícení nebo úpravy v souvislosti se sanacemi svahů nad železnicí. Jediný výrazný lom v blízkosti Čertovy Vody se nalézá mezi bývalými smyky na dříví Jäger Steig a Kutschken Ploß. V areálu se zachoval i drobný kovadlinový kámen, lom však bude pravděpodobně mladšího data (obr. 11, 12).

 

Lomy u Belvederu

   V blízkosti Belvederu se těžilo ve dvou výškových úrovních. Na vrcholovém platu se bral kámen na stavbu vyhlídky: v roce 1727 osm lamačů pod vedením mistra Eliase Kesslera z Kamenické Stráně osekalo skalní plošinu, z rozměrných kvádrů byl vystavěn parapet s čtrnácti otvory pro „slavnostní osvětlení“ a ve skalním bloku byl vyhlouben letohrádek. Všichni dohromady odpracovali čtyři sta jeden den. Kámen se lámal nejen přímo na plošině, ale i v blízkém okolí, např. nad grotou (na jednou z balvanů zůstal dodnes řadou kapes pro trhací klíny „rozrýsovaný“ tvar kvádru) a zřejmě i u masivu Binestein (obr. 13).

   Počátky těžby ve svahu pod Belvederem se dosud nepodařilo archivně doložit, jakkoliv se jednalo o rozsáhlý lom, který musel být v provozu dlouhé časové období. Rozprostírá se mezi dvěma stezkami od vyhlídky k promenádní cestě nad Labem, ale v době jejich budování (Mühlsteig 1834, schodiště z boku Belvederu 1841) s velkou pravděpodobností ještě neexistoval (nebyl využit ani v době stavby řetězového mostu v 50. letech 19. století). Nicméně skály byly ještě lámány s pomocí klínů lavicováním i na podrubu, stopy po použití trhavin nebyly nalezeny. V areálu zůstalo velké množství uskladněných polotovarů a mezi nimi jeden neobvykle rozměrný kvádr (205 x 125 x 105 cm), bezesporu se tu tedy těžilo i pro nějakou významnou stavbu (SZ dráha?). Jedinou zprávu, která lom zmiňuje, zachytila korespondence děčínského Landratu až v červnu 1939. V areálu zůstaly relikty tří sklípků a základy cihlové ubikace. Svah je v několika patrech upraven terasami z lomového kamene, na nichž se dochovaly i zbytky transportního zařízení: z přepravy kamene v úrovni teras kolejnice a pro spouštění ze svahu kamenná rampa (obr. 14, 15).  

 

Lom u rokle Wüsstengrund

   Drobný lom  u stezky v polovině trasy mezi Studeným potokem a roklí, v níž stával Grimmerův mlýn, byl otevřen pravděpodobně v roce 1871, když hrabě Thun zamítl žádost společnosti Niedergrunder Steinbruch – Comite o otevření lomů v rokli Lehmischgrund u Dolního Žlebu (viz dále). Zástupci společnosti tehdy požádali nejen o opětovné zvážení rozhodnutí, ale zároveň o možnost otevření lomu na pravém břehu Labe u Wüssten Grund, kde by mohli vylámat objem kamene, který scházel na dokončení sesmluvěné dodávky. Kromě zasuté lomové stěny je dnes v terénu patrná pouze dráha smyku do údolí Labe.

 

Lomy u Dolního Žlebu

   O těžbě pískovce v okolí Dolního Žlebu se poprvé adresně píše roku 1592, kdy vrchnost zaplatila za lámání kamene na Lehmisch před pilou. Nicméně zprávy o trvalých lomech, jaké byly hned za hranicí v Sasku, pohříchu schází; jedinou a zároveň kuriózní je kauza přeshraniční krádeže z roku 1718. Dva lamači ze Schöny Christof Viehrig a Mathes Thomasser tehdy překročili zemské hranice a bez svolení si nalámali kámen „v opuštěném lomu“ u Dolního Žlebu. Přes protest vrchnosti, žádost do Saska o prošetření případu a zákaz podobných excesů, se dotyční ještě téhož roku pokusili o repete, přičemž byli znovu přistiženi lesníkem Johannem Georgem Hüttelem a v lomu u Žlebu museli nechat ležet vylámané kvádry. Pro zachování dobrých sousedských vztahů byl konflikt urovnán smírně. Odcizený kámen byl finančně ohodnocen „nízkou cenou“ a Sasku dodatečně odprodán… Žádné další informace o rozměrných lomech k dispozici nejsou. Zdá se, že se v okolí obce po celou dobu upřednostňovalo štípání zřícených bloků a rozebírání sutišť.

   Jedním z nejproslulejších výtvorů, zhotoveným z takto získaného kamene, bývala rozměrná kašna v podobě mušle (údajně o průměru kolem 7 m) od Santina Maderny, která roku 1671 vyzdobila děčínský zámecký park. Monolit vylomil Martin Strobach z Schandau ze skalní stěny Münchstein (Mnich), zřícené do Labe u Dolního Žlebu. Doprava bloku do Děčína byla logisticky náročná. Z Labe měl být vytažen spřežením „sta býků a koní“ na břeh, poté naložen na trojici navzájem svázaných člunů (Zill) a vyvlečen až k nábřeží pod zámkem. Kvůli  vybudování parku (ale i kvůli dopravení polotovaru kašny z břehu na své stanoviště) bylo vrchností vykoupeno a strženo sedm měšťanských domů (obr. 16).

   V lednu roku 1870 vznikla v Dolním Žlebu společnost Steinbruch Comite, která měla za cíl obchodovat místním kamenem a zajistit tak práci místním obyvatelům, kteří po vybudování železnice a stagnaci lodní dopravy přišli o hlavní zdroj příjmů. Na pokyn hraběte Friedricha Thuna označil lesmistr na polesí několik bloků, spadlých z masivů stěn, lemujících údolí Lehmisch. Snaha místních získat souhlas k otevření řádného lomu byla neúspěšná a když se v následujícím roce 1871 pokusili opětovně přimět vrchnost ke svolení zahájit těžbu na stěně za Mühlberg, byli odmítnuti a i počet označených bloků byl zredukován. Kvůli sesmluvněnému kontraktu na dodávku kamenů nakonec společnost požádala o umožnění vylámat zbývající objem polotovarů na pravém břehu Labe poblíž rokle Wüsten Grund.

 

Goldnen Ranzen – Comitte Bruch

   Zahájení těžby v nejvýznamnějším lomu na pravém břehu kaňonu Labe (parcela č. 16/1 v blízkosti samoty zv. Goldnen Ranzen) nelze pro nekonkrétnost starých archivních zmínek přesně datovat. První - byť stále pouze velmi pravděpodobná - zpráva o lámání kamene v této lokalitě pochází z roku 1780, kdy se z děčínského panství začal vozit kámen na stavbu terezínské pevnosti; nelze však vyloučit možnost, že otevření lomu bude staršího data.

Práce na fortifikačním komplexu Terezín byly zahájeny v roce 1780. Základy konstrukcí musely dokázat vzdorovat nepříznivému, trvale vlhkému prostředí, proto měly být vyzděny z kvalitního, méně nasákavého kamene. V rámci průzkumu lomů byl tehdy vytipován jako nejvhodnější pískovec lámaný na Děčínsku. V roce 1781 uzavřel vilsnický rychtář Johann Georg Beher s vrchnostenským lesním úřadem v Děčíně tříletou nájemní smlouvu na lom  „v Elbleithen děčínského panství, na hranicích s kurfiřstvím saským a panstvím Bynovec“, v němž měl lámat kvádry a jiné stavební kameny, určené na terezínskou pevnost . Každý rok byl dotyčný povinen odvést (bez specifikace těžebního objemu) horní plat devadesát zlatých a v případě oboustranného zájmu mohla být smlouva po vypršení nájemní doby obnovena a prodloužena. Potřeby stavby byly vysoké, v téže sezóně proto začali lámat kámen pro Terezín i na bynoveckém panství; Wenzel Klar a Franz Josef Jäger z Hřenska odváděli vrchnosti platy podle výše vylámaného kamene až do roku 1788. Když se však v roce 1805 uzavírala nová dohoda na dodávky kamene pro stavbu terezínského kostela, obrátil se komisař Wenzel Gärtner již pouze na lesní úřad v Děčíně. Smlouva byla uzavřena na tři roky, během nichž měli kamenický mistr Kaspar Richter se svým společníkem Josefem Fleischerem z Litoměřic vylámat „na lesním pozemku Elbleiten děčínského revíru na pravém břehu Labe nedaleko Dolního Žlebu“ římsy, sloupy, sokly, schody, kvádry a dlaždice různých rozměrů v objemu, který byl odhadnut na 40 000 – 45 000 stop krychlových. Výběr kamene se měl řídit požadovanou kvalitou, bez předchozího svolení však nesměla být plocha lomu rozšiřována a rovněž se nesměl lámat kámen hlouběji v lese. K transportu zboží se nesměly používat staré stezky a smyky, od lomů k řece musely být vybudovány nové. Protože se kámen vyvážel k Terezínu na lodích a louky na břehu vrchnost v minulosti prodala městu Děčín, byli provozovatelé nuceni projednat užívání nábřežních pozemků s majitelem. Za nalámaný kámen se odváděla dvakrát v sezóně horní daň. K těmto nákladům bylo nutné připočíst i odměnu lodníkům (výběr dopravců byl plně v kompetencích policejního komisaře z Terezína, který zodpovídal za to, že dotyční nebudou páchat lesní pych ve vrchnostenských lesích, kam tímto získali volný přístup), výdaje za stavbu zábran, závor a podobných zařízení – ale také kompenzaci za škody, způsobené na lesním porostu (obr. 17).

   Dva měsíce po vypršení smlouvy v roce 1808 obdržel lesní úřad v Děčíně žádost o prodloužení kontraktu; posádkový kostel byl sice již téměř dokončen, zato se rozeběhly práce na příkopových valech pevnosti. Místo nového termínu se však terezínské ředitelství pevnosti dočkalo nové smlouvy a nových, vyšších daní. Růstu cen se ředitelství pokusilo zabránit, jelikož na stavbu valů disponovalo jen „menší finanční částkou“: údajně již potřebovalo pouze menší díly (podélní kameny a dlaždice), mělo se pracovat výhradně v letním období a tudíž nemělo hrozit ani poškozování lesního porostu, ani rozšiřování areálu lomu. Odhad potřebného objemu kamene byl však zřejmě podhodnocený. Poslední zpráva o lámání kamene pro pevnost Terezín se zachovala z května roku 1814 a i v té se stále hovořilo o kvádrech, které je ještě nutné vylámat.

   Po skončení těžby pro Terezín byl lom nadále pronajímán. Mimo jiné se zde lámal kámen na stavbu řetězového mostu v Děčíně. V tomto období již byly názvem Goldnen Ranzen označovány dva lomové areály (jeden z nich byl pravděpodobně lom, zvaný později Elbleite blíže k Suché Kamenici, viz dále). První měl v pachtu Johann Georg Strache z Labské Stráně (dodával kámen nejvyšší kvality), druhý řídil Theodor Walter z Dolního Žlebu (později též J. G. Strache). Od druhé poloviny 19. století získal nový název Comitte Steinbruch; kronika Labské Stráně uvádí, že jej od roku 1860 po dvacet let  provozovala skupina pachtýřů  - Winkler, Hocke (zřejmě majitel hostince Goldnen Ranzen u Labe), Wirsam z Dolního Žlebu a Seidel z Růžové. V tomto období zde mělo být zaměstnáno na třicet zaměstnanců, převážně z obce Labská Stráň. Pro pohodlí lamačů z Labské Stráně tehdy zřejmě vznikla přístupová schodišťová stezka, která se spouští od obecní cesty přímo do lomového areálu.

   Od 80. let 19. století provozoval Comitte Steinbruch Alfred Winkler z Dolního Žlebu, o pár let později společně s Johannem Mathesem Bodechtelem ze saské Schöny. Lom byl opuštěn až začátkem dvacátého století. Během několika desetiletí těžby u Goldnen Ranzen došlo k rozsáhlým úpravám areálu. Kromě lomových stěn (od starších, se stopami lámání klíny až po mladší, lámané již s použitím trhavin) zde éru provozu připomínají terasy z lomového kamene, přístupová stezka z údolí, transportní rampy (jedna podchází státní silnici u můstku č. 62-026 a ústí na břehu Labe, kde byl kámen nakládán na lodě), základy kolny a chaty, u níž bývalo hygienické zázemí, kovadlinový kámen (pozůstatek provozní kovárny) a dvojice sklípků v tarasních zdech (obr. 18, 19).

 

Lom Elbleite na rozhraní labského kaňonu a  Suché Kamenice

   Jednou z dosud nezodpovězených otázek je identifikace lomu, v němž se lámal kámen na dostavbu chrámu sv. Víta. V literatuře se nejčastěji uvádí, že pískovec pocházel z lomu v Goldnen Ranzen. Archivní zprávy jsou však nekonkrétní (zmiňují pouze „dolnožlebský lom“) a podle údajů v kronice Labské Stráně byl v době stavby dómu lom Goldnen Ranzen pronajat jinému pachtýři. Vzhledem k jeho rozloze sice nelze vyloučit, že nebyl pronajat více podnikatelům zároveň, pravděpodobněji se však kámen na dóm lámal v sousedství - v rozlehlém lomu, který se rozprostírá blíže k Hřensku na parcele č. 17. V této lokalitě se lámal kámen s jistotou nejpozději od roku 1854. Lom měli propachtováni Briksa, Strache, Sommes, Hieke a Ohnesorg; těžilo se zde podrubou na zával.

   V červenci roku 1870 byla uzavřena smlouva mezi tehdejším nájemcem lomu Elbleiten Josefem Briksou z Weiheru, ředitelstvím panství Děčín a spolkem Prager Dombauverein, podle níž měl Briksa do roku 1872 dodat 6 321 m3 kamene. Nároky stavby však sjednaný objem převyšovaly, a tak když v roce 1873 požádalo ředitelství Pražského spolku pro dostavbu chrámu  o prodloužení smlouvy na další dva roky, bylo sice žádosti vyhověno, ovšem s podmínkou, že daň za kámen bude vyšší a maximální roční limit už nebude „přes pokyny stavitele dómu p. Mockera“ překračován. Po apelaci ředitele spolku, který se odvolával na věhlas hraběcí rodiny Thun-Hohensteinů, proslulé vlastenectvím a mecenášstvím, byly nakonec ceny ponechány ve stejné výši a smlouva se dočkala i třetí ratifikace (až do roku 1878).

   V roce 1872 převzal provoz lomu Elbleite (možná zároveň i s ratifikací druhé smlouvy na kámen pro dostavbu chrámu) Franz Beutel z Labské Stráně. Tento podnikatel těžil i v dalších dvou lokalitách: na levém břehu Suché Kamenice (v blízkosti ústí potoka, přes nároží s mezníkem panství č. 177) a v prostoru mezi suchokamenickým mlýnem a mlýnským rybníčkem. Kvůli zanášení koryta potoka, rybníčku a veřejné cesty roklí byl záhy donucen úřady vybudovat pod lomy terasní zeď. Oba lomy měl v nájmu až do začátku osmdesátých let 19. století.

   Ze svahu labského břehu vedla do lomu kamenná dopravní rampa, transportní trasa z druhé lokality v rokli Suché Kamenice pravděpodobně vedla můstkem přes potok. Zázemí pro lamače vzniklo pod převisem ve svahu rokle Suché Kamenice (proti dolnímu hostinci); prostorná útulna byla spojená s protějším břehem lávkou. Stopy po lámání na stěnách labského svahu jsou dnes z valné části překryty sanačními zásahy po konsolidaci skalního řícení; na stěnách v rokli Suché Kamenice je patrné lámání za pomoci trhavin (obr. 20, 21).

 

Lomy Dürrkamnitzbloß a Lange Heide v Suché Kamenici

   Historii lomů v dolní části Suché Kamenice (pravý břeh, bývalé panství Bynovec) lze sledovat až od druhé poloviny 19. století, kdy se v účtech panství začaly uvádět konkrétní lesní díly, na nichž se lámal kámen. Přesto je zřejmé, že se v lomu nazývaném později Dürrkamnitzbloß či Elbleite 28/1 nárazovitě těžilo podle potřeby mnohem dřív, např. v roce 1763, kdy vrchnost nechala nalámat „u Suché Kamenice“ velké kvádry na stavbu nábřežní zdi u hřenské krčmy a svézt je zillou po Labi na staveniště. Kromě těžby lavicováním se tu těžilo i na zával; jednu stěnu „na dolním skladišti dříví v Suché Kamenici“ shodil např. v roce 1826 zednický mistr Karl Ruscher s pomocníky. Kromě zabezpečení materiálu na vrchnostenské stavby si v lomu mohli nalámat kámen i soukromníci a podle druhu a počtu polotovarů za to vrchnosti odváděli horní daň.

   V době stavby řetězového mostu byl vrchnostenský lom Dürrkamnitzbloß propachtován Franzi Hechtovi z Litoměřic, po něm Franzi Hiekemu z Valkeřic a nakonec Franzi Ansorgovi z Hrádku nad Nisou. V roce 1869 se stal nájemcem Karl August Viehrich ze Schöny a provoz doplnil o další stěny: v lesním dílu Elbleite 28/1 (v prostoru mezi mlýnem a mlýnským rybníčkem) a v lesním dílu Lange Heide 29/3 (na pravém břehu Suché Kamenice nad můstkem až cca 115 sáhů před katastrální hranicí s Labskou Strání a Arnolticemi). O rok či dva později si stěny Elbleite 28/1 pronajal od K. A. Viehricha Florian Hantschel z Růžové. V této době se zde produkovaly již jen hrubě otesané kameny. Provoz lomů v úzké rokli Suché Kamenice omezoval uživatele veřejné cesty (v roce 1871 řešilo okresní hejtmanství hrozbu zřícení poddolované stěny v lomu F. Hantschela), majitele tamního mlýna (došlo k zasutění mlýnského rybníka a náhonu) i lodní dopravy (po přívalových deštích a táních zavalovaly hromady lomového kamene opakovaně labské nábřeží). Nájemci byli úředně nuceni ke budování tarasních zdí, opravám cesty, čištění koryta Suché Kamenice, případně k placení adekvátních příspěvků na sanaci škod.

   Pro potřeby občerstvení lamačů zprvu sloužil sklep u suchokamenického mlýna čp. 69. V roce 1872 koupil mlýn v exekuci bývalý konkurent z lomu Elbleite děčínského panství Josef Briksa a zahájil vleklý spor s Hantschelem a Viehrichem o poškozování vodních práv své nemovitosti.  Z tohoto důvodu našli pracovníci z lomů Dürrkamnitzbloß a Lange Heide nové zázemí u níže položeného domu čp. 76 v Suché Kamenici. Provoz lomů byl ukončen pravděpodobně začátkem 80. let 19. století (obr. 22).

 

Lomy v obci Hřensko a okolí

   Na skalních stěnách v obci Hřensko a v jejím nejbližším okolí jsou patrná četná místa po těžbě pískovce. I v rokli Suché Kamenice lze nalézt další olámané skály mimo výše zmíněné lomy, které byly využity při budování či opravách komunikace. Jen pro představu: jedna z generálních rekonstrukcí stezky Suchou Kamenicí proběhla v roce 1738. Lamači pod vedením Georga Flacheho vybudovali „novou“ vozovou cestu od arnoltického Hofbusch roklí Suché Kamenice až k Labi, přičemž „otesali řadu skal a vylámali kameny na cestu“. Mistr Flache zde tehdy odpracoval přes sto dní.

Elbleite 26/6: zhruba v polovině trasy mezi ústím Suché Kamenice a ústím Kamenice, v místech zv. Soldatenbloß; archivně doložené lámání v letech 1774 a 1852.

Elbleite 6/29: pravý břeh Labe mezi ústím Kamenice a Březovým dolem, cca v lokalitě Totensteinschlichte; archivně doležené lámání v roce 1852.

Lom u stezky Diebsteig: u zemské hranice; archivně doložený lom kolem 1876 - 1878. Těžilo se na zával.

Herrnhaus: v obci u soutoku Kamenice a Labe; pravděpodobně doložené lámání v roce 1775.

V obci u domu čp. 15: pravý břeh Kamenice, poblíž hotelu Hawel; archivně doložené lámání v letech 1775, 1847, 1849 a 1850.

Himbergründel, Malinový důl: archivně doložené lámání  v letech 1796, 1801, 1826 a 1831.

Dlouhá Bělá: archivně doložené lámání  m.j. v letech 1758, 1763 a 1769 (jinak též vícekrát v souvislosti s opravou cest a pil).

Maderhübel: archivně doložené lámání v roce 1801.

Klötzerbloß:  archivně doložené lámání v roce 1801.

Heusteig: archivně doložené lámání v roce 1854.

Pfützenhorn 3/10: archivně doložené lámání  v roce 1852.

Streckweg 24/1: lokalita u cesty Streckweg na Janov; archivně doložené lámání  v letech 1732, 1739, 1809 a 1855, v polovině 19. století vrchnostenský lom a skladiště kamenů, z něhož se těžil kámen mj. na obnovu nábřežních zdí, pilíře mostku v obci.

Sackbloß 25/12: u cesty Streckwaldweg (nad bývalou výrobnou acetylénu); archivně doložené lámání v roce 1775 a 1852. Podél cesty patrné lámání na více místech, některé lokality souvisely s četnými opravami cesty téměř každý rok, poprvé jmenovitě 1684 (obr. 23).  

 

Lomy a ochrana přírody

   Lámání kamene sice zajišťovalo místním obyvatelům vítaný zdroj příjmů, na druhé straně jim ale způsobovalo i nemálo problémů. Nejčastěji se konflikty točily kolem škod na komunikacích, ohrožování blízkých nemovitostí a bezpečnosti kolemjdoucích. K nejkontroverznějším provozům patřily výše zmíněné lomy u Suché Kamenice. Kromě půtek s majitelem tamního mlýna ohledně zasuťování koryta Suché Kamenice a veřejné cesty (skončily po roce 1882, kdy mlýn vyhořel a již nikdy nebyl obnoven), vedla spory s nájemci lomů i Správa povodí Labe. Při přívalových deštích a tání se stávalo, že se uvolnily haldy odpadu z lomů a zanesly část řečiště. Pachtýři a majitel pozemku, Správa velkostatku Bynovec, pak bývali úřední cestou nuceni k čištění navigace, ale i k budování (přípapdně uhrazení s tím spojených nákladů) ochranných zdí a teras.

   Rovněž při vyjednávání dolnožlebské společnosti Niedergrunder Steinbruch – Comité o otevření lomu u obce argumentoval od počátku proti dohodě vrchnostenský lesmistr Seidel obavami z možného poškozování cest a lesního porostu. Přesto společnost získala, alespoň pro rok 1870, souhlas ke zpracování velkých zřícených bloků za obcí. Po prvním roce lámání se však lesmistrovy námitky ukázaly být oprávněnými. Jakkoliv zástupci společnosti na počátku proklamovali, že nebudou potřebovat nic než malý prostor u bloků za pilou a k transportu nebudou používat cesty, které slouží při vyvážení dříví (s výjimkou části smyku Husche, který slibovali následně uvést do původního stavu), hlavní cesta, kterou krátce předtím nechala vrchnost s vynaložením vysokých nákladů vydláždit, byla poničená a mimo to došlo k odření kořenů vzrostlých stromů (podle konstatování lesmistra bylo nutné naplánovat v blízké budoucnosti novou výsadbu). Vyjednávací pozice společnosti se v následujícím roce, kdy znovu požádala o otevření lomu na pravém břehu potoka Lehmischbach v masivu stěn, případně v údolí za pilou, tím ztížila. Zástupci v žádosti uvedli, že v místech plánovaného lámání rostou šedesáti až osmdesátileté smrky a jedle, tedy blízko věku obmýtí. V případě, že by jim lámání souvislých stěn nebylo umožněno, žádali o skalní bloky u tzv. Pferdestein (kde rovněž rostly smrky a jedle staré až pětaosmdesát let). K transportu kamenů hodlali používat cestu ke smyku Mühlploß (aby nedocházelo ke střetu zájmu s lesním hospodářstvím) a dál se měly kameny smýkat podél hřbitovní zdi na zahradní pozemek lesovny, kde by bylo vybudováno skladiště před naložením na železnici. Naděje společnosti přišly nazmar; k otevření lomu u Dolního Žlebu lamači souhlas nezískali a i kámen z bloků u Pferdestein si lesmistr rezervoval pro budoucí opravy cesty. Mezi obvyklými námitkami proti projektu (poškozování cest a lesního porostu padajícím kamením, nemožnost osázet suťoviště, vzniklá odpadem z provozu) tehdy poprvé zaznělo, že lom v masivu by byl patrný a kazil by dojem návštěvníků labského údolí... V závěru 19. století (a zvláště po vzniku prvních horských spolků) již byly estetické argumenty brány s velkou vážností a nikdo jejich oprávněnost nezpochybňoval…

   V roce 1895 se na hraběte Thun-Hohensteina obrátili obyvatelé Labské Stráně s prosbou o laskavost. Obec se zadlužila výstavbou školy a tíživou situaci chtěla vyřešit odprodejem svého kamelomu A. Winklerovi z Dolního Žlebu a J. M. Bodechtelovi ze Schöny, tehdejším nájemcům vrchnostenského lomu Comite Bruch (Goldnen Ranzen). Za stěny na lesní parcele č. 243, o délce 200 m a šířce 18 m, položené výše v masivu nad vrchnostenským lomem, měla osada získat tisíc zlatých a zároveň přitom neztratit pracovní příležitosti; podnikatelé slíbili zaměstnat téměř polovinu mužů. Jedinou komplikaci představoval transport kamene; proto chtěli labskostráňští od hraběte, zda by souhlasil s dopravováním skrze jeho pozemky - po rampě z lomu Goldnen Ranzen. Mimoto chtěli využít i opuštěné části vrchnostenského lomu: skladovala by se v nich suť a vyplnění kaveren mělo údajně usnadnit následné zalesnění prostranství. Hrabě žádost zamítnul.

   Repete následovalo roku 1906: lesní správu v Podmoklech tehdy oslovili Ernst Bodechtel ze Schöny a Adolf Tischler z Hřenska, kteří si chtěli na dvacet let pronajmout starý pískovcový lom Goldnen Ranzen. Kromě zpracování jedné drobnější stěny v areálu opuštěného vrchnostenském lomu byly hlavní důvody žádosti v podstatě totožné, jako u té předchozí: snaha získat přístup k rampě pro dopravu kamene z labskostráňského obecního lomu a získat místo na skladování polotovarů (neprodejné zlomky chtěli žadatelé zabudovat do tarasů a použít na zplanýrování teras).

   Proti projektu okamžitě vznesli protest kustod ochrany přírody, profesor zemědělské akademie v Libverdě J. E. Hibsch a zástupce horského spolku Robert Manzer. Upozorňovali, že labský kaňon je hojně navštěvovanou přírodní památkou („pozoruhodností“) a poškození krajinného rázu by způsobilo újmu nejen přírodě, ale i místním podnikatelům, kteří jsou na cizineckém ruchu závislí. Na místním šetření, které svolalo okresní hejtmanství, se ochránci přírody pokusili napadnout i řadu údajů, uváděných v žádosti o vydání koncese. Rozloha areálu lomu neměla odpovídat skutečnosti: délka byla údajně téměř o polovinu větší a ani šíře neodpovídala předloženým plánům. Provoz lomu měl ohrožovat turisty, kteří používali promenádní stezku a kromě toho bylo poukázáno i na fakt, že lom byl cca padesát let provozován bez živnostenského oprávnění. V neposlední řadě se ochránci přírody bránili i vzniku ploch s haldami. Těžba pískovce se podle jejich názoru měla přesunout z kaňonu Labe do bočních, opticky neuplatňovaných roklí.

   Ochránci přírody sice tehdy podnikatelům lomařské lobby zkomplikovali, nicméně v klání zvítězil nad ekologickým ekonomický a snad i sociální pohled na věc („kdyby si zde muži mohli vydělávat na chléb, vedlo by to k uklidnění v rodinách, které jsou často v bídě“). Podnikatelům ulehčil i fakt, že promenádní stezka nebyla zanesena do katastru jako věcné břemeno veřejné komunikace, páni Tischler a Bodechtel ji museli pouze znovu přemostit v místech křížení s rampou a v době řízeného shozu a odstřelu stěn stezku uzavírat. Všechny škody, které práce v lomu způsobily na lesní kultuře, museli ovšem napravovat a též jim bylo uloženo, aby po vypršení smlouvy do roka na své náklady odstranili všechny stavby v lomu (starou útulnu pro dělníky, kterou museli dovybavit toaletami, a kovárnu na ostření nářadí). A tak se o ochranu přírodního prostředí nakonec postaraly až pohnuté společenské události: první světová válka a po ní hospodářská krize. S útlumem stavebnictví došlo u většiny lomů k zastavení činnosti.

   Opuštěné drobné lomy v extravilánu byly sice často používány jako obecní smetiště, nicméně posléze je pohltila vegetace. Jelikož se v nich obvykle lámalo lavicováním a nemívaly neúměrně vysoké osekané stěny, proměnily se časem ve svébytný estetický prvek krajiny. Oproti tomu velké lomy, s markantními plochami po těžbě na zával, zůstávaly dlouho patrné; stěny byly navíc nestabilní a náchylné k řícení…

   První cílená snaha o renaturalizaci labského kaňonu, v němž se soustředilo nejvíce velkých lomů, se objevila záhy po přičlenění Sudet k německé říši. V roce 1940 projela po Labi úřední komise a sepsala konkrétní požadavky, které by kaňonu vrátily přírodní charakter. Z budov u břehů měly být odstraněny reklamy a poutače, nevzhledné objekty měly být zbořeny či upraveny. Jedním z požadavků byla přestavba kupole věžičky kaple v Prostředním Žlebu v duchu „vlasteneckému stylu“, rovněž přístaviště parníků měly získat důstojnější podobu a některé kolny - včetně chaty u loubského lomu - měly být strženy. Podél celého pravého břehu byl vydán zákaz jakékoliv nové výstavby. Průmyslové zóny u Děčína měly zakrýt kulisy stromořadí; k výsadbě byly určeny výhradně „místní černé topoly“.

   Část plánů velkorysého projektu se podařilo záhy splnit - třeba výstavbu silnice na pravém břehu, pro kterou přišlo Hřensko o svou charakteristickou dominantu, hostinec Herrnhaus. Kvůli důležité komunikaci se komise rozhodla odstřelit část skalní stěny za objektem a poté ji „upravit do přírodního vzhledu“. Jiné body z protokolu se dočkaly realizace teprve před pár lety, např. vyhlášení statutu chráněného území v Edmundově soutěsce a přilehlých bočních roklích, vybudování cyklotrasy na levém břehu od Podmokel k Sasku a vyhlášení kaňonu Labe přírodní rezervací. Některé požadavky ale zůstaly být dodnes nedostižnou metou, například „odstranění jarmarečního charakteru Hřenska, při zachování možnosti obživy tamním obyvatelům“. Při takto precizním a detailním řešení všech nedostatků nemohly lomy uniknout pozornosti. Jejich osud byl určen jednoznačně: žádné lomy se již v kaňonu neměly otevírat („u lomu Elbleiten bude prošetřeno, kolik pískovce se je ještě musí vylámat a pak bude opuštěn“). Pokud by později vznikla potřeba těžit pískovec, mělo být lámání směřováno mimo zorné pole návštěvníků, do menších, bočních roklin. Posledním tolerovaným lomem v labském údolí byl lom v Goldnen Ranzen, v němž bylo nutné nalámat materiál pro chystanou stavbu silnice. Kameny se však nesměly získat podrubou stěn, ale pouze rozlámáním jednotlivých bloků na úpatí masivu… Srovnáme-li vedle sebe staré veduty labského údolí z 19. století, dobové fotografie z 20. století, kdy provoz velkých lomů kulminoval, a ty současné, na nichž vylámané části ve svazích labského kaňonu jen pozvolna zarůstají, je víc než nasnadě, jak byl tento požadavek z roku 1940 osvícený. Škoda, že s ním nikdo nevyrukoval dřív (obr. 24).

                                                                                                             

 

 

 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2013