Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

Kamenná sochařská díla bratrů Josefa a Emanuela Maxových

Václav Rybařík

Nejvýznamnějšími a také nejproduktivnějšími našimi sochaři ve druhé třetině 19. století, v období pozdního neoklasicismu či romantického historismu, byli v Praze a v podstatě i v Čechách bratři Josef a Emanuel Maxové. I když jejích díla podle názorů řady historiků umění jsou příliš formální a strohá, je nesporné, že ve své době mezi českými sochaři neměli po umělecké i řemeslné stránce prakticky konkurenci. Navíc pro svá exteriérová díla používali – na rozdíl od některých svých předchůdců i současníků –  tvrdý, převážně nehvizdský pískovec, takže se s nimi můžeme setkat prakticky neporušenými i nyní – po půldruhém století.

   Bratři Maxové se narodili v Janově u Sloupu v Čechách v rodině sochaře a řezbáře Josefa Františka Maxe, Josef 16. ledna 1804, Emanuel 19. října 1810.  Jejich rodiště leželo v převážně německy osídleném území, takže oba byli vlastně českými Němci, ale s kladným vztahem k naší historii. Oba začali jako řezbáři v otcově dílně, oba studovali na pražské Akademii u Josefa Berglera, Josef v letech 1823-29, Emanuel v letech 1827-31. Josef si v roce 1830 otevřel v Praze dílnu, která se postupně stala sochařským střediskem i školou pro řadu našich nových sochařů. Emanuel v letech 1833-37 pracoval ve Vídni a současně studoval na tamní Akademii. V roce 1839 obdržel stipendium Klarovy nadace a odešel do Říma, kde se dále vzdělával a pracoval až do roku 1849, kdy se vrátil do Prahy a zde pak trvale žil a pracoval. Josef zemřel poměrně mlád v Praze 18. června 1855, Emanuel rovněž v Praze, ale až 22. února 1901. Kromě mnoha řádů a vyznamenání obdržel od císaře Ferdinanda V. za bronzový pomník maršála Radeckého (na kterém spolupracoval s bratrem Josefem a který dokončoval po jeho smrti) šlechtický predikát rytíř z Wachsteinu. V roce 1893 vydal svoje obsáhlé německy psané paměti, kde se občas zmiňuje i o díle staršího bratra.

   Sochařskou tvorbou obou bratrů se doposud nikdo soustavněji nezabýval. Výjimkou je nedávno (2008) vydaná široce zaměřená umělecko-historická monografie o Josefu Maxovi od Adama Hnojila, která byla také pro tento článek základním zdrojem informací o díle Josefa a zčásti i Emanuela Maxe. Ostatní informace byly získávány z některých svazků Soupisu památek historických a uměleckých z první třetiny 20. století, Uměleckých památek Čech (Poche aj. 1977-82), Uměleckých památek Moravy a Slezska (Samek 1994, 1999), monografií F. Ekerta (1883) a E. Pocheho (1984) i další literatury, citované v závěru, a také z prohlídky některých, zejména pražských soch a sousoší.

   V tvorbě staršího Josefa Maxe převládaly kamenné, až na výjimky pískovcové sochy panovníků a světců. V Praze to z panovnických osobností byla nejprve (1837) socha Karla IV. jako zakladatele pražské univerzity z typického nehvizdského pískovce, původně ve dvoře  domu čp. 183/I  v Karlově ulici (Zlatá Praha 18. 12. 1896), nyní ve výklenkové kapli v parku u kostela P. Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. V letech 1845-48 pak Max vytvořil ze saského „pernského“, tj. pirnského pískovce sochy knížete Spytihněva, krále Přemysla Otakara II. a císařů Karla IV., Ferdinanda I., Ferdinanda III. a Františka I. (Teige-Herain 1908). Ty byly v letech 1847-48 osazeny na východní průčelí severního křídla Staroměstské radnice, ale při Pražském povstání v květnu 1945 spolu s ním poškozeny. Opravené sochy Spytihněva, Přemysla Otakara II., Karla IV. a Ferdinanda III. nyní stojí na terase Revmatologického ústavu na Albertově, zbývající dvě, silně poškozené, jsou v depozitáři Muzea hlavního města Prahy.

   Nejstarší světeckou sochou Josefa Maxe je pískovcová socha sv. Víta na jeho náhrobním oltáři v katedrále sv. Víta z roku 1840, která zobrazuje modlícího se sv. Víta v řasnatém rouchu, u nohou s korunou a kohoutem. Josef Max přitom současně zhotovil i vysoké reliéfy sv. Cyrila, sv. Metoděje, sv. Ludmily, sv. Prokopa, sv. Václava a sv. Zikmunda pro slepé arkády na spodní pískovcové části oltáře. Ty jsou ale na rozdíl od sochy sv. Víta z pálené hlíny a na oltář byly dodatečně načepovány (Rybařík 2010).

   Nejvýznamnější v tomto směru jsou ale tři světecké sochy a sousoší, které Josef Max vymodeloval a zhotovil pro Karlův most na místa po scházejících nebo odstraněných starších dílech. Je to především sousoší sv. Norberta se sv. Václavem a sv. Zikmundem, které na objednávku strahovského preláta H. J. Zeidlera zhotovil v letech 1852-53.  V zachovalém opisu německy psané smlouvy na toto dílo z 8. listopadu 1852 bylo sjednáno, že ho sochař provede z nehvizdského pískovce. Z něho zřejmě budou i jeho další mostecké plastiky, sousoší sv. Josefa s Ježíškem z roku 1854 a socha sv. Jana Křtitele (Rybařík 1996). Tu poslední ale pro předčasné Maxovo úmrtí (18. 6. 1855) musel dokončit Josef Effenberger a tak socha byla osazena až 14. června 1856 (Pražské noviny 15. 6. 1856), rok po Maxově smrti.

   Josef Max se kromě vlastních tří děl podílel na sochařské výzdobě Karlova mostu i jako restaurátor starších děl, poškozených buď stářím, anebo střelbou v roce 1848. V červenci 1852 na základě požadavku magistrátu vypracoval posudek, ve kterém hodnotí (často dost kriticky) uměleckou hodnotu 29 soch a sousoší, jejich poškození a odhadované náklady na jejich opravu. Na základě toho mu byla zadána oprava většiny starších soch a sousoší, kterých v letech 1852-55 opravil šestnáct, z nichž pouze sousoší sv. Kajetána po jeho smrti dokončil bratr Emanuel (Plášil 1995, Zahradník 1998).

   Nejrozsáhlejší a stěžejní pražskou zakázkou pro Josefa Maxe byla sochařská výzdoba novogotického, 23,7 m vysokého pomníku císaře Františka I., zvaného též Hold českých stavů, na nynějším Smetanově nábřeží. Na náklad českých zemských stavů a podle návrhu Josefa Krannera ho v letech 1845-48 zhotovil pražský kamenický mistr Karel Svoboda a sochařskou výzdobou na základě smlouvy s Josefem Krannerem z března 1845 opatřil Josef Max. Tu tvoří u paty pomníku šestnáct 1,7 m vysokých pískovcových alegorických mužských soch na různě vysokých podstavcích, představujících bývalé české kraje, se sedmnáctou na západním průčelí, která představuje město Prahu jako sedící dívku. Střed pomníku tvoří baldachýn, pod kterým v letech 1850-1919 byla a od roku 2003 opět je bronzová jezdecká socha císaře Františka I., rovněž od Josefa Maxe. Na nárožích kolem ní je v menších sloupkových baldachýnech dalších osm 1,4 m vysokých pískovcových soch, zobrazujících v ženské podobě alegorie vědy, umění, míru a hojnosti a v mužské podobě alegorie orby, hornictví, průmyslu a obchodu. Atributy těchto alegorií jsou pak vyzdobeny konzoly sloupků jejich baldachýnů. Maxovým dílem jsou i čtyři erby v cviklech arkád hlavního baldachýnu. Samotný pomník je z nehvizdského pískovce a je pravděpodobné, že z něho je i všechna Maxova sochařská výzdoba. Pomník byl (bez Františkovy sochy) dokončen a měl být odhalen v roce 1848 k jubilejním výročím založení Karlovy univerzity v roce 1348 a k uhájení Prahy před Švédy v roce 1648. Kvůli revolučním událostem téhož roku však k tomu nedošlo a pomník byl dokončen osazením Františkovy jezdecké sochy bez jakéhokoliv ceremoniálu až 31. května 1850 (Stehlík 1909, Hnojil 2005 aj.).

   K dvousetletému výročí ubránění Prahy před Švédy, na kterém se významně podílelo pražské studentstvo, vytvořil Josef Max v roce 1847 také sochu nazývanou Pražský student, kterou z nehvizdského pískovce vytesal jeho žák Julius Melzer. Ale ani v tomto případě však k jejímu postavení a odhalení v jubilejním roce 1848 nedošlo. Stalo se tak až v září 1863, kdy byla postavena na dnešní místo na I. nádvoří Klementina a bez jakéhokoliv ceremoniálu odhalena 24. září téhož roku, takže ani toho se její tvůrce nedožil (Šulc 1864, Stehlík 1909).

   Jiným méně známým pražským kamenným sochařským dílem Josefa Maxe je heraldický lev, který vytvořil v roce 1852 na památku českým vojákům, padlým v Itálii v letech 1848-49. Pomník byl původně určen pro rakouské lázně Bad Ischl, ale postaven byl na novoměstských hradbách a zde slavnostně odhalen 21. června 1852. Ještě před započetím bourání těchto hradeb, v roce 1872, byl přemístěn do parku před pozdější budovou Muzea hl. města Prahy na Těšňově (Stehlík 1909) a konečně v roce 1953 na současné místo do ohybu Chotkovy ulice na Malé Straně.

   Poslední známou volnou kamennou plastikou Josefa Maxe na dnešním území Prahy je pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého před vchodem do kostela sv. Remigia v Čakovicích z roku 1855.

   Kromě popsaných veřejných soch a sousoší Josef Max a jeho dílna vytvořili řadu většinou figurálních náhrobků, vesměs z pískovce. Z nich je jich jen v Praze známo takřka dvacet, převážně na Olšanech (např. náhrobek ředitele Akademie F. Tkadlíka s alegorií Víry a Umění z let 1840-42, náhrobky rodiny Čermákových a Steskalových), zčásti i na bývalém Malostranském (J. N. Vitásek, K. Mašek) a Bubenečském hřbitově. Náhrobek s alegorií Víry si Josef Max vytvořil i pro svůj hrob na Olšanech (III-10-82), kde je pochován i jeho bratr Emanuel.

   Mimo Prahu nalezl Josef Max největší uplatnění v Mariánských Lázních. Kromě pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého (podstavec z greisenu) z roku 1848 v parku pod Novými lázněmi je to výzdoba kostela Nanebevzetí P. Marie z let 1845-47. Tu tvoří reliéfní výplně s mariánskou tematikou tympanonů nad hlavním i oběma vedlejšími portály a šest andělů na nárožích průčelí, vše z pískovce. Ze světeckých soch je to dále pískovcový krucifix před kostelem v Žebráku (1846), sochy P. Marie na mariánských sloupech na náměstích v Radonicích (1846-47) a v Turnově (1847-48;  původní sloup i kašna, v r. 1953 odstraněné, nahrazeny v r. 1998 kopií), socha sv. Ludmily u kostela sv. Kateřiny v Tetíně (1853-54), sochy sv. Františka a sv. Josefa na průčelí kaple Vojenského léčebného ústavu v Karlových Varech (1853-54), sochařské výzdoby kostelů v Mařenicích a Krásné Lípě nebo socha Ježíše Krista v České Lípě. Z let 1846-47 pochází dnes silně poškozená (uražená hlava) socha maršála Karla Filipa Schwarzenberga v tzv. gotickém templu v parku zámku Krásný Dvůr, z roku 1855 socha Karla IV. v parku za kostelem sv. Petra a Pavla v Mělníku (odhalena až 25. 8. 1878, Světozor 6. 9. 1878) a z let 1850-55 heraldický zubr nad hlavní bránou a údajně i dva andělé s erby v kapli zámku Žleby, vše z pískovce.

   Nejpočetnějšími mimopražskými kamennými díly Josefa Maxe je ale zhruba čtyřicet náhrobků z let 1830-1855, zejména v Chrastavě, Liberci (zejména náhrobky Josefa, Amálie a Karla Herzigových a jeho dětí) a Kamenickém Šenově. Jeho dílem jsou také sochy truchlícího anděla s pochodní a sedící ženy před hrobkou rodu Kinských v parku zámku Budeničky. 

   Jedinou známou zahraniční prací Josefa Maxe je sochařská výzdoba pískovcového Krannerova pomníku obránců pevnosti v rumunském Temešváru z let 1850-52.

   V tvorbě mladšího a posléze také úspěšnějšího bratra Emanuela Maxe se zřetelně projevujíIstrie u hrobky Kinských Historie z let 1839-40 v zámku BudeničkyHistorieHistorie zkušenosti z jeho pobytů ve Vídni a zejména v Římě. Týká se to nejen námětů jednotlivých děl, ale i jejich zpracování a v neposlední řadě i volby materiálu pro jejich realizaci. Zatímco v Josefově tvorbě to byl takřka výhradně pískovec, v tvorbě Emanuelově mramor, a to až na výjimky bílý mramor kararský. Pro ten si během svého římského pobytu sám do Carrary jezdil a zde si ho vybíral a je pravděpodobné, že měl v tomto směru kontakty i po návratu do Prahy. V Itálii se samozřejmě také seznámil s technikou opracování mramoru, odlišnou od opracování pískovce.

   Nejstarším dochovaným pražským sochařským dílem Emanuela Maxe je busta Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1838, kterou vytvořil v Mnichově z bílého (kehlheimského?) mramoru na základě objednávky Mozartova památníku z roku 1837. Ta je od té doby v Klementinu, nyní (provizorně) v hudebním oddělení Národní knihovny. V roce 1842, již v Římě, vytvořil pro niku v kapli archanděla Rafaela v Klárově ústavu (nyní Česká geologická služba) na Malé Straně bustu Aloise Klara (a možná alespoň některou z dalších tří nesignovaných bust Klarovy rodiny) a na oltář sochu archanděla Rafaela, vše z bílého kararského mramoru. Busta je na původním místě dodnes, socha archanděla Rafaela od roku 1986 v Národní galerii. V ní je i busta Kristiana Kryštofa hrabě Clam-Gallase z roku 1843, rovněž z bílého mramoru. Z roku 1842 a též z bílého mramoru je také socha Vlasty, římská práce, původně v zámku v Chocni, od roku 1947 na Pražském hradě, nyní v proskleném průjezdu mezi I. a IV. nádvořím.  

   V roce 1845 vytvořil Emanuel Max v Římě z kararského mramoru sochu sv. Ludmily. Inspirací k ní mu byla vzpomínka na smrt princezny Gabriely, prvorozené dcery hraběte Karla Schwarzenberga z Orlíku, v roce 1843, které odebíral posmrtnou masku a podle ní o rok později vytvořil její mramorovou bustu (stále na zámku Orlík). Sochu sv. Ludmily na výstavě ve Vídni v roce 1849 zakoupila za 4000 zl. císařovna Marie Anna a darovala chrámu sv. Víta. Socha byla téhož roku umístěna na nový opukový oltář sv. Ludmily v Císařské kapli, jehož menzu Max téhož roku ozdobil vysokými opukovými reliéfy sv. Cyrila, sv. Metoděje, sv. Václava a knížete Spytihněva, Bořivoje a Vratislava I. V roce 1901 byly socha i oltář z kaple odstraněny a teprve v roce 1921 postaveny do kaple sv. Ludmily (křestní) v nové části katedrály (Rybařík 2010).

   V letech 1842-45 vytvořil Emanuel Max v Římě svoje největší mramorové dílo, sousoší sv. Cyrila a Metoděje z bílého kararského mramoru (z oblasti Seravezza), které od něho za 10.000 zlatých koupil císař Ferdinand I. (V.) a věnoval kostelu P. Marie před Týnem. Sem bylo na podstavec z červeného sliveneckého mramoru s latinskými zlacenými nápisy (František Jedlička) postaveno v srpnu 1846 a posvěceno 9. března 1847 (Moldavsky 1852, Zap 1854).  Sádrový model sousoší zakoupila v roce 1854 Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje pro baziliku Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. V roce 1907 podle něho a na objednávku olomouckého biskupa Františka S. Bauera vytesal kroměřížský sochař Ferdinand Neumann kopii z kararského mramoru. Ta je od té doby v bazilice a sádrový model v arcibiskupské rezidenci v Olomouci (Pojsl 2005).

   V maltézském kostele P. Marie pod řetězem stojí od roku 1857 nadživotní socha velkopřevora Rudolfa Colloredo-Waldsee, velitele obrany Prahy před Švédy v roce 1648. Je z roku 1848, z bílého kararského mramoru a stojí na podstavci z červeného sliveneckého mramoru se zlaceným německým nápisem.  

   V roce 1854 Emanuel Max vyzdobil niku v kapli sv. Kříže na Pražském hradě sochou sv. Jana Nepomuckého (1853) z kararského mramoru a o rok později obě niky na apsidě nadživotními sochami sv. Petra a sv. Pavla (obě 1854) z nehvizdského pískovce (Pam. archeolog. a místop., I/1854-55, s. 47).

   V té době také s bratrem Josefem spolupracoval a po jeho smrti v červnu 1855 pokračoval na nové sochařské výzdobě Karlova mostu. Pro ni se svojí dílnou vytvořil a v roce 1855 osadil sousoší sv. Františka Serafinského se dvěma anděly, v roce 1857 sousoší sv. Kryštofa, v roce 1859 sousoší Piety a konečně v roce 1861 sochy P. Marie a sv. Jana na sousoší sv. Kříže. Všechna tato díla i jejich podstavce jsou z jemnozrnného pískovce (nejspíš nehvizdského), pouze nápisové desky na podstavci sochy sv. Františka z bílého mramoru (Rybařík 1996).

   Posledními známými pražskými díly Emanuela Maxe je soška P. Marie na oltáři za hlavním oltářem v kostele P. Marie Vítězné (1856) a velký krucifix v křížové chodbě Karolina (1870), zřejmě jeho poslední dílo, v obou případech z bílého mramoru, a také pískovcové figurální náhrobky na Malostranském hřbitově (V. Pešina z Čechorodu, A. Bragato) a na Olšanech (Věšín, rodina Koreckých).

   Z mimopražských děl Emanuela Maxe jsou nejznámější sochy a busty různých významných šlechticů, vesměs z bílého mramoru. Na zámku Sychrov je to socha vévody Jindřicha II. z Rohanu (1861; tyrolský mramor) a  poprsí Karla Aloise Rohana (1861) na hlavním schodišti a socha hraběte Gottfrieda (Godefroy) z Bouillonu (1846) v zámecké kapli, busta Karla Egona I. z Fürstenbergu v jeho novogotickém pískovcovém pomníku (K. Svoboda 1858) před Křivoklátem, socha Františka Josefa z Ditrichštejna (1859) na jeho pomníku před pohřební kaplí v Mikulově (Juřík 2009) nebo socha Karla Schwarzenberga (1845), která bývala na hradu Zvíkov.

   Ze světeckých soch Emanuela Maxe jsou známy převážně pískovcové sochy šesti českých patronů v nikách na průčelí kostela sv. Jana Evangelisty v Blovicích (1845), socha Krista před školou v Kuksu (1858), socha sv. Jana Nepomuckého na náměstí A. Jiráska v Litomyšli (18??), sochy Krista a P. Marie v kostele Obrácení sv. Pavla v Loučné (18??), socha Krista na oltáři v pohřební kapli kostela Nalezení sv. Kříže v Doubravníku (1866), Pieta u hradu Mírov (1867), dále krucifix v kostele v Rychnově n. Kněžnou (1837), v hrobní kapli zámku v Nečtinách (1858) nebo (z pirnského pískovce a z let 1862-64) ve schwarzenberské hrobce u zámku Orlík (Světozor 31. 10. 1867, Bezecný 2005). V Písku poblíž děkanství stojí Maxův pískovcový pomník vojínům píseckého 11. pluku, padlým v severní Itálii v roce 1859 (1861) a v kostele Proměnění Páně v Chlumu rovněž pískovcový pomník padlým ve válce 1866 se sochou Génia (1867). Dílem Emanuela Maxe a jeho dílny je i několik náhrobků na hřbitovech v Jindřichově Hradci (I. Třebický, 1864), Kamenickém Šenově (Conrath), Táboře (A. Hanikýř, 1857), Vimperku (J. Tasch, 1862), Veselí n. Lužnicí (K. Bejlovec, 1857), Malé Skále, České Lípě aj.

   Uváděný výčet kamenných sochařských děl Josefa a zejména Emanuela Maxe není a ani nemůže být úplný. Ta jsou rozptýlena po Čechách a zčásti i na Moravě a často se o nich (zejména u náhrobků) ani neví. I tak ale tento výčet dokládá, jak výkonnými oba umělci i jejich dílny byli. K jejich cti pak se sluší poznamenat, že pokud používali pískovec, tak sice hůře opracovatelný, ale trvanlivější než někteří jejich předchůdci i současníci. Díky tomu můžeme obdivovat většinu jejich děl doposud. Pro úplnost je pak nutno dodat, že kámen byl sice hlavním, ale ne jediným materiálem pro sochařská díla obou bratrů. Kromě sádrových modelů používali i dřevo, pálenou hlínu nebo bronz. Právě z bronzu je také jejich nejznámější a nejhodnotnější dílo, pomník maršála Radeckého (1849-55). Ten v letech 1858-1919 stával na Malostranském náměstí, ale pak byl odstraněn a od té doby je v Lapidáriu Národního muzea.

Literatura (výběr) :

Bezecný, Z.: 2005 – Příliš uzavřená společnost. České Budějovice.

Eker, F.: Posvátná místa král. hl. města Prahy. Sv. I.-II. Praha 1883.

Erlänternde Worte zu den Standilbdern der heilingen Slawen-Apostel Cyrill und Methodius…. Prag 1850.

Hojda, J.-Pokorný, J.: 1997 – Pomníky a zapomínky. 2. vyd. Praha.

Hnojil, A.: 2005 – Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe (1804-1855) ve druhé čtvrtině 19.

   století. Ideologický kontext kultury. In Umění, 53, s. 347-365.

Hnojil, A.: 2008 – Josef Max. Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách. Praha. (Zde i

   další literatura).

Juřík, P.: 2009 – Moravská dominia Liechsteinů a Dietrechsteinů. Praha.

Max, E.: 1893 – Zweiunddachtzig Lebensjahre. Prag 1893.

Moldavsky, P. A.: 1852 – Die Marmorgruppe der Slawenapostel Cyrill und Metod in der

   Teinkirche Prags. In Libussa, 11, s. 370-380.

Müller, R.: 1877 - Künstler der Neinzeit Böhmens. Joseph Max. In Mittheilungen des Vereins

   für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 15, s. 93-131.

Nová encyklopedie českého výtvarného umění. A-M. Praha 1995, s. 496-497.

Plášil, M.: 1995 – Zprávy o obnově soch na Karlově mostě v Praze v letech 1853-1861. In:  

   Kámen, č. 2, s. 145-149.

Poche, E. aj.: 1977-1982 - Umělecké památky Čech. 4. svazky. Praha.

Poche, E.: 1984 – Prahou krok za krokem. Praha.

Pojsl, M.: 2005 – Velehrad. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje.

   Velehrad.

Přibyl, V.: 1999 – Rodinné hrobky Kinských a Clam-Martiniců na Slánsku. In: Posel z Budče,

   č. 16, s. 15-22.

Rybařík, V.: 1996 – Kámen v třistaleté historii sochařské výzdoby Karlova mostu. In: Zprávy

   památkové péče, 56, s. 112-119.

Rybařík, V.: 2010 – Kamenná sochařská výzdoba katedrály sv. Víta v Praze. (Dosud

   nepublikovaný rukopis).

Samek, B.: 1994,1999 – Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. svazky (A-I, J-N). Praha.

Sokol, M.: 1940 – Malostranský hřbitov. Praha.

Soupis památek historických a uměleckých … sv. 10-11, 19-20, 29-30, 32-33, 37-40, 44, 48,

   50-51. 1900-1934.

Stehlík, K.: 1909 – Dějiny pomníků pražských. In: Věstník obecní král. hlav. města Prahy,  

   s. 96-97, 114-116, 189.

Šulc, P. J.: 1864 – Pomník študentstva pražského. Praha.

Teige, J. – Herain, J.: 1908 – Staroměstský rynk v Praze. I. díl. Praha, s. 95-96.

Zahradník, P.: 1998 – Josef Max a oprava soch na Karlově mostě v letech 1853-1856. In:

   Zprávy památkové péče, 58, s. 157-164.

Zap, K. V.: 1854 – Týnský chrám. In: Památky archeologické a místopisné, I, 1854-55, s. 63-64.

     Autor děkuje panu Adamu Hnojilovi z ústředního pracoviště Národního památkového ústavu v Praze za všestrannou pomoc při přípravě tohoto článku a cenné připomínky k jeho textu.

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007