Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

 

Nové poznatky o některých českých menhirechRecenze Praha

Jiří Slouka

 

   Takzvané megalitické objekty na území Čech, zastoupené téměř výhradně menhiry, pravděpodobně nemají nic společného s megalitickou kulturou západní Evropy. Přestože byla těmto objektům věnována již značná pozornost (spíše ovšem v literatuře populární než odborné), opomíjena byla poněkud práce jejich tvůrců s materiálem. Soustředíme-li se na tuto problematiku, můžeme zjistit zajímavé souvislosti, které dosud zůstávaly víceméně stranou zájmu.

   Z tohoto pohledu bylo nově studováno celkem jedenáct menhirů nebo objektů podobných menhirům a jediná dosud prokázaná rozsáhlejší sestava, kounovské kamenné řady na Rakovnicku. Výběr vědomě zahrnuje nejen vztyčené kameny tradičně považované za menhiry, ale i  objekty spornější. Objekty v Chabrech a na Vyšehradě byly v tomto časopise již podrobně popsány (Slouka, 1995, 2005) a na jejich popisy tímto odkazujeme. Vyšehrad je dále zahrnut pouze do diskuse (viz závěry), avšak k chaberskému menhiru je nutné přidat nová zjištění.

Praha – Chabry

   Zřetelněji než u jiných objektů se dá vyvodit, že menhir vztyčili lidé s určitými znalostmi kamenictví. Byl vybrán materiál, jenž měl přečkat v nezměněném stavu dlouhá období – hornina víceméně místní, ačkoli to jinde není pravidlem (viz např. Horoměřice) a ačkoli širší okolí nabízí i jiné pevné horniny (vyvřeliny, pískovce, opuky). Jsou však méně odolné, což musel být schopen rozlišit dobrý znalec kamene. Menhir byl opracován, přestože to bylo obtížné. Lze tedy v jistém smyslu hovořit o odborné práci s materiálem.

   Většina literatury uvádí, že menhiry zde původně byly dva; hovoří se také o nálezu dalšího podobného kamene při výkopech v roce 1910 (bez bližší lokalizace a popisu). V této souvislosti bylo aktuálně zjištěno, že v přiléhající zahrádce rodinného domku vyčnívá z povrchu půdy malá část jiného buližníkového balvanu (původně zakrytého), snad přibližně stejné velikosti. Není vyloučeno, že se zde skutečně setkáváme s druhým z předpokládané původní dvojice menhirů. Je možná i eventualita velkého odštěpku, která by ukazovala na opracování na místě vylomením z většího bloku.

   Menhir však vybízí ještě k jedné úvaze: v rozmezí zhruba deseti let se již mírně změnil. Sice v malé míře, ale přesto zřetelně dochází mj. k rozrušování povrchu a odlupování úlomků – a to i v případě tohoto velmi nepoddajného materiálu. Na menhiry podvědomě pohlížíme jako na objekty přečkávající celá staletí beze změn, podrobnější studium v historicky zanedbatelném intervalu nás však vyvádí z omylu a otevírá otázku původní velikosti a tvaru kamenů. Není totiž vyloučeno, že někdejší opracování bylo i podstatně dokonalejší a že na současném tvaru se dlouhodobé vystavení povětrnostním vlivům podepsalo mnohem více, než by se dalo očekávat. 

Slaný

   Na existenci dvou cizorodých kamenů v prostoru Slánské hory poprvé v literatuře upozorňuje Špůrek (1987). Nacházejí se na jižním úpatí až úbočí, žádný dnes není vztyčený a jejich umístění se asi vícekrát změnilo, a to zřejmě i v relativně nedávné době.

   Materiálem je tzv. dinasový křemenec, vysoce kompaktní a odolný, bez použití vyspělé techniky prakticky neopracovatelný. O absenci opracování zde svědčí mj. zachovaná struktura vrstevních ploch, podobná bahnotokům. Maximálně mohly být velké bloky rozlamovány po puklinách a takto získány hrubé obrysy stél, mohly však dobře vyhovovat i přírodní tvary – zploštělé a podlouhlé, někdy zužující se nebo zaoblené. Takový kámen pak stačilo jen vztyčit. I to vypovídá o pečlivém výběru suroviny.

   Slánská hora je tvořena bazaltem o typickém sloupcovitém rozpadu. Pokud byly kameny původně umístěny ve vrcholové části, musely být nápadné svou cizorodostí. Okolní křídové sedimenty však takové valouny obsahují a může tedy jít o materiál místní, resp. přepravený na mimořádně krátkou vzdálenost (snad jen ve stovkách metrů, ovšem do svahu). Zde je zřetelná analogie s menhirem v Chabrech.

   Materiál je v podstatě shodný s materiálem kounovských řad. Existují však i další podobnosti: použití přírodních kamenů obdobné velikosti a tvaru jako ve významných okrajových bodech kounovských řad (tzv. Pegas a Gibbon), předpokládané původní umístění v poměrně ploché vrcholové části kopce (morfologicky podobného náhorní plošině u Kounova) a existence skupiny objektů, nikoli osamělého kamene. Mezi oběma lokalitami tedy může existovat spojitost.

   Trochu s dohady lze hledat spojitost i s další lokalitou, s Vinařickou horou, odkud byl v minulosti popsán jediný domnělý menhir. Dnes tento kámen údajně tvoří součást pomníku v obci. I zde šlo o křemencovou stélu umístěnou na bazaltovém vrchu, na dohled ze Slánské hory i na podobné výškové kótě. Je samozřejmě možné, že i zde bylo původně křemencových objektů několik. Znovu vyvstává i otázka místního materiálu, resp. materiálu přemístěného na velmi krátkou vzdálenost.

Klobuky

   Největší, nejznámější a nejčastěji popisovaný z českých menhirů paradoxně přináší z petrografického a kamenického pohledu relativně nejméně informací. Přispívá k tomu nepůvodní pozice a snad i tvar poté, kdy byl několikrát pokácen a znovu vztyčen. Není ani přesně doloženo, jak vyhlížel kruh menších kamenů, které jej prý původně obklopovaly.

   Surovinou je hrubozrnný železitý pískovec až slepenec křídového stáří, přemístěný z neznámé lokality. Lze pouze odhadovat, že mohl být přepraven na krátkou vzdálenost. Menhir dnes působí dojmem rostlého kamene a je velmi obtížné odhadnout, zda byl původně opracován. Je však možné, že jde již jen o torzo původního většího objektu a že počáteční tvar mohl být zcela jiný.

Horoměřice

   Domnělý menhir o současné výšce cca 95 cm je možné zařadit do skupiny menších pískovcových objektů, stejně jako následující tři (Orasice, Smečno, Kersko).a stejně jako kámen v Karlachových sadech na Vyšehradě.

   Nápadné je přitesání kamene, především téměř kvádrový tvar jeho báze, který s ohledem na relativní čistotu provedení může být i pozdního data (ačkoli částečně využívá  přírodní rozpad horniny). Také kamenná hlava na vrcholu, o níž se většina pramenů zmiňuje a která se nedochovala, byla pravděpodobně až druhotně vytesaná (což by dokazovalo, že původně byl kámen podstatně větší) či dodatečně připevněná.

   Materiálem je hrubozrnný slabě železitý pískovec svrchnokřídového stáří, rezavě okrové barvy, značně navětralý. Na jižní a západní straně kamene jsou zbytky i souvislejší plochy tmavé železito-manganové krusty, jaké se místy vyskytují na odlučných plochách pískovce. To jednoznačně svědčí o tom, že pro získání požadovaných hran byly využity přirozené pukliny ve skalním masívu, které tvořily téměř pravoúhlý systém. Přitesat bylo tedy nutné vlastně jen zbývající dvě plochy kvádru.

   Nejbližší výchozy podobných pískovců se nacházejí až přibližně 5 km odtud. Podloží v místě je tvořeno křídovými slínovci na rozhraní se sukem proterozoických buližníků, který vystupuje již cca 100 m severně od menhiru a vytváří nápadné skalní výchozy na nedalekých Kozích hřbetech u Suchdola.

   Právě tato skutečnost je až zarážející: v bezprostřední blízkosti se nalézá zdroj rezistentního i nápadného buližníku (tedy materiálu za velmi podobných podmínek využitého v Chabrech), přesto byl zvolen méně kvalitní pískovec. Buď byla preferována výrazná odlišnost artefaktu od podloží – za cenu delšího transportu a snad i vědomě nižší kvality – nebo byl menhir vztyčen kulturou s menšími zkušenostmi v práci s kamenem, která nedovedla buližník vytěžit a opracovat. Každopádně jde o kontrast oproti nejbližšímu menhiru v Chabrech, z čehož je patrné, že menhiry v Horoměřicích a v Chabrech nejsou stejně staré nebo přinejmenším, že každý byl vztyčen někým jiným.

   Objekt samozřejmě může být i pozdního vzniku, tedy z dob, kdy se kamenické práce ve středních Čechách rutinně zhotovovaly z pískovce. I tento kámen však údajně zapadá do astronomicko-geometrické sítě českých menhirů (zejm. podle Špůrka, 1987), což by pak svědčilo o umístění v tradičně po staletí dodržovaném a vyznačovaném bodě.

Orasice

   Kámen vysoký jen zhruba 83 cm jeví některé podobné rysy s menhirem u Horoměřic. Především je to příbuzný materiál, tedy křemičitý pískovec svrchnokřídového stáří; najdou se však i podobné tvarové prvky. Podobná je i předpokládaná dovozová vzdálenost v prvních kilometrech, rozdíl je však v absenci vhodnější suroviny v nejbližším okolí (zde existuje rozdíl i oproti objektu u Smečna a naopak shoda s menhirem v Kersku).

   V bezprostřední blízkosti menhiru se nachází zbytek polní cesty, částečně lemované menšími pískovcovými kameny připomínajícími strukturu kounovských řad. Může jít o náhodnou podobnost, avšak ani přímou či nepřímou souvislost mezi těmito objekty nelze zcela vyloučit, přestože asi nepocházejí ze stejné doby.

 

Smečno (přesněji Muclavská louka)

   Kámen se tvarově velmi blíží menhirům, může však jít i o smírčí kámen. Svědčí o tom navětralý pozitivní reliéf latinského kříže vytesaný na jeho severní straně a již nezřetelný reliéf pravděpodobně keltského (kruhového) kříže na straně jižní. Zde je dokonce možno rozlišit již velmi slabý náznak původního menšího reliéfu, později nahrazeného větším. Podle typu i zachování reliéfů je zřejmé, že kříž na severní straně je mladší. Z toho lze vyvodit, že historie opracování tohoto kamene byla velmi dlouhá a šlo-li nejprve skutečně o menhir, je dnes jeho původní forma a velikost prakticky nezjistitelná.

   Materiálem je středně až hrubě zrnitý pískovec, pravděpodobně opět svrchnokřídového stáří a tedy dovezený ze vzdálenosti až první desítky kilometrů, ačkoli v blízkosti jsou ložiska podstatně kvalitnějších permokarbonských arkózových pískovců v okolí Kamenných Žehrovic. Zde můžeme vidět výrazně shodný rys s menhirem v Horoměřicích. Ani výběr konkrétního kamenného bloku nesvědčí o velké pečlivosti; jde o materiál nestejnoměrně zrnitý, s nepravidelným laminováním, nerovnoměrně zvětrávající. Je opět poměrně malý, pouze kolem jednoho metru výšky, tedy relativně nenáročný na opracování a především na instalaci. Kdo vztyčil tuto stélu, neměl tedy zřejmě s kamenickou surovinou velké zkušenosti.

   Není samozřejmě vyloučené, že na místě někdejšího menhiru byl později vztyčen jiný kámen obdobného tvaru. Pak by to ovšem znovu znamenalo, že původní objekt vzal za své a že tudíž ani tehdy nebyl zvolen vhodný, dostatečně odolný materiál. I to je v rozporu minimálně s charakteristikami objektů v Chabrech, ve Slaném a na Vyšehradě (popř. libenické stély a kounovských řad).

Kersko

   Kámen je situován blízko hrany svahu při okraji lesa západně od obce Hradištko, asi 100 m od břehu Labe. Jde opět o hrubozrnný pískovec až slepenec svrchnokřídového stáří, přičemž geologickým podkladem jsou kvartérní váté písky a náplavy Labe. Zda jde o železitý pískovec, nelze dnes s ohledem na stav povrchu zjistit. Podobné horniny se sice nacházejí i na místě, v podloží kvartéru, což zde ale znamená hloubku asi 7 m pod terénem. Nejbližší odkryvy byly až v širším okolí Nehvizd nebo Brandýsa nad Labem, minimální dovozová vzdálenost tedy musela činit více než 10 km. Méně kvalitní pískovec je však možno najít i v okolí Sadské, cca 5 km východně odtud. Je pravděpodobné, že na místo vztyčení byl kámen dopraven po řece.

   Předpokládaný přesun na poměrně velkou vzdálenost vykazuje společnou charakteristiku s menhiry u Horoměřic (který je nápadně podobný i tvarově, především kvádrovou základnou) a na Vyšehradě. Najdou se však i další společné rysy: výrazné opracování, víceméně shodná velikost (výška menhiru v Kersku je pouze cca 75 cm) a především velmi podobný materiál.

Libenická stéla

   V současnosti stojí na nádvoří Archeologického ústavu AV ČR v Letenské ulici v Praze, kam byla přemístěná po roce 1962. Nalezená byla v povaleném stavu jako součást keltské svatyně v Libenicích u Kolína. Zhotovena je z migmatitické ortoruly se zřetelnou vrásovou texturou, pocházející z metamorfovaných komplexů kutnohorského krystalinika, a to nejspíše z blízkého okolí Kutné Hory; délka transportu se odhaduje jen asi na 2 km. Pro získání požadovaného tvaru bylo zřejmě využito lavicovitého rozpadu horniny podle puklin ve skalním masívu, současné trhliny ve stéle jsou zřetelně druhotné. Evidentní je opět hrubé přitesání, jen v nezbytné míře a s pochopením pro vlastnosti této pevné a houževnaté horniny. I zde snad mj. sehrála roli snaha o odlišnost kamene od podloží, tvořeného křídovými sedimenty a pleistocénními sprašemi. Přístup k materiálu tedy opět vypovídá o značných zkušenostech – ostatně je četnými důkazy doložené, že Keltové byli výbornými znalci nerostných surovin.

   Z diskutovaných objektů koresponduje libenická stéla nejvíce s kameny u vyšehradské rotundy a naproti chrámu a s menhirem v Chabrech (zde i velikostí). Zároveň je zde i určitá analogie s kounovskými řadami a s objekty na Slánské hoře. Velmi odlišný přístup lze oproti tomu vidět ve srovnání se všemi menšími pískovcovými objekty.

Kounovské řady

   V celém tomto plošně rozsáhlém systému je jednotně použit dinasový křemenec, tedy materiál totožný s kameny na Slánské hoře. Jde jednoznačně o místní materiál.

   Ani zde nebyl nijak opracován, předpokládá se však rozlamování velkých balvanů na menší kusy, zřejmě po puklinách, možná za použití ohně. Bylo by totiž velmi nepravděpodobné, kdyby se při známých fyzikálních vlastnostech a způsobu zvětrávání tohoto křemence vyskytovaly v celé ploše jen kameny menších rozměrů (průměrně cca 30 – 50 cm odkryté velikosti nad terénem), zatímco větší balvany by se zde zachovaly jen čtyři (umístěné při okrajích celého systému a označované dnes jako Pegas, Gibbon, G II a K). Kromě toho se uvádí, že kamenné řady jsou osazeny v loži z křemencové drtě.

   Tento poznatek svědčí proti domněnce, že jde o pouhá ohraničení někdejších políček vysbíranými kameny (Žebera. In: Svoboda, 1990). Spíše je možné, že řady jsou podobného stáří i určení, jako kameny na Slánské a snad i Vinařické hoře. Odmyslíme-li si význačné astronomicko-geometrické prvky v uspořádání kamenů, pak i jejich ponechání v relativně přírodním stavu je důkazem, že tvůrci měli s kamenem určité zkušenosti – přinejmenším co do trvanlivosti a opracovatelnosti. V těchto aspektech korespondují kounovské řady např. i s chaberským menhirem, se stélou u rotundy na Vyšehradě a s libenickou stélou.

Závěry

   Popisované objekty sice tvoří neúplný vzorek z celkového souboru domnělých českých megalitů, avšak výsledná zjištění lze velkou měrou zobecnit. Nejlépe budou souvislosti patrny z přehledné tabulky, která bere v úvahu všechny výše uvedené aspekty. Znalost materiálu je hodnocená stupnicí: 1 – nejlepší, 2 – střední, 3 – nejhorší.

 

Tabulka níže

 

Na základě tohoto porovnání je možné vyvodit následující:

1/ Jde o nestejnorodý soubor objektů, svědčící o různém vztahu tvůrců k materiálu. Lze rozlišit nejméně dva typy základního přístupu: vyspělejší zkušenosti s přírodním kamenem (přestože celkový tvar působí archaičtěji) a oproti tomu rutinní práci bez hlubších znalostí, výhradně v pískovci.

2/ Z toho lze odvodit, že tzv. české megality jsou pravděpodobně různého stáří.

3/ Společnou charakteristikou je to, že ve většině případů jde o kámen nějakým způsobem upravovaný (nejčastěji velmi hrubě přitesaný), nikoli tedy jen vztyčený v rostlém stavu. Výjimkou jsou pouze objekty z velmi nesnadně opracovatelného dinasového křemence, avšak i zde se dá předpokládat pečlivý výběr kamenů požadovaných vlastností a pravděpodobně i možnost jejich odlamování z větších celků.

4/ Pro keltský původ části megalitů může svědčit zřetelná analogie s libenickou stélou a nepřímo také předpoklad, že Keltové jako znalci nerostných surovin měli vyhraněný vztah ke kameni. Keltské kultuře lze s určitou pravděpodobností připsat stélu u vyšehradské rotundy, menhir v Chabrech, s mírně vyšším stupněm nejistoty také kameny na Slánské hoře a kounovské řady (kde je keltské osídlení doloženo v bezprostřední blízkosti). V tabulce jsou tyto lokality zařazeny do skupiny I, kterou lze ovšem dále dělit na podskupiny podle místního materiálu nebo naopak jeho dalekého dovozu po řekách.

5/ U menších menhirů zhotovených z pískovce (skupina II) nebyla nalezena analogie, která by je umožnila historicky zařadit. Společnou charakteristikou je vždy dovoz na větší vzdálenost, větší míra opracování, ale zároveň méně pečlivá práce se surovinou.

6/ V dostupné literatuře existují neúplné informace o nálezu pískovcové stély ve svatyni knovízského stáří v Praze-Čakovicích v roce 1954. Byla jen velmi zběžně dokumentována a nejsou známé žádné bližší charakteristiky. Nález však dokazuje, že kameny byly vztyčovány odlišnými kulturami, časově od sebe vzdálenými. Nelze vyloučit, že zaniklou stélu můžeme postavit do souvislosti s největším českým menhirem u Klobuk, v jehož okolí se nálezy knovízské kultury rovněž vyskytují.

7/ Existuje-li geometrická síť menhirů v Čechách, pak by zjištěné skutečnosti mohly znamenat, že vytyčení této sítě je starší, než dochované kameny. Mohlo jít původně o body vyznačené méně trvanlivým materiálem (např. dřevěnými kůly), které teprve v průběhu následujících dob byly postupně nahrazovány kamennými artefakty. Zřejmě se tak událo v několika etapách, odpovídajících různým kulturám či alespoň různým generacím. Zároveň se dá předpokládat, že během středověku i novověku byly některé z objektů nahrazovány křesťanskou symbolikou.

   Na základě studia práce s materiálem lze tedy část našich tzv. megalitů zařadit do příbuznosti s keltským osídlením, další pak možná do mladších období rutinně pracujících s pískovcem. Otázka přiřazení ke knovízské kultuře zůstává sporná.

 

Literatura:

Sklenář, K.1984: Menhiry a jejich problematika. In:  Památky a příroda, 9, č. 4, s. 219 – 

    221.

Slouka, J. – 1995: Chaberský menhir – nejstarší pražská památka? In: Kámen, 2, č. 2, s.

   101-102.

Slouka, J. – 2005: Záhadné objekty pražského Vyšehradu. In: Kámen, 11, č. 2, s. 15-22.

Svoboda, K. – 1990: Tajemné megality. Horizont Praha. 176 s.

Špůrek, M. – 1984: Menhiry v Čechách. In: Památky a příroda, 9, č. 1, str. 42-51.

Špůrek, M. – 1987: Další menhiry v Čechách. In: Památky a příroda, 12, č. 4, s. 201-216.

 

 

Tabulka

Lokalita

Druh horniny

Typ horniny

Původ

Doprava  po vodě

Opracování

Znalost suroviny

Zařazení do skupiny

Libenice

ortorula

pevný metamorfit

blízký dovoz       

ne

ano

1

I

Vyšehrad – rotunda

ortorula

pevný metamorfit

daleký dovoz

částečně

ano

1

Vyšehrad – chrám

tmavá vyvřelina

pevná vyvřelina

daleký dovoz

ano

ano

1

Chabry

buližník

pevný sediment

místní

ne

ano

1

Slaný

dinasový křemenec

pevný sediment

místní

ne

ne

1

Kounov

dinasový křemenec

pevný sediment

místní

ne

ne

1

Horoměřice

pískovec

měkčí sediment

vzdálenější dovoz

ne

ano

2

II

Orasice

pískovec

měkčí sediment

vzdálenější dovoz

ne

ano

3

Vyšehrad - sady

pískovec

měkčí sediment

daleký dovoz

ne

ano

2

Smečno

pískovec

měkčí sediment

vzdálenější dovoz

ne

ano

3

Kersko

pískovec

měkčí sediment

daleký dovoz

ano

ano

3

Klobuky

železitý pískovec

pevný sediment

blízký dovoz

ne

pravděpodobně

dnes nezjistitelná

?

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007