Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

PRAŽŠTÍ KAMENÍCI A KAMENOSOCHAŘI NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

 

Václav Rybařík

 

Přelom 19. a 20. století, vymezený velkolepou Všeobecnou zemskou jubilejní výstavou v Praze v roce 1891 a počátkem první světové války v roce 1914, je možno pokládat za jakýsi zlatý věk pražského kamenictví a kamenosochařství. V roce 1891 byla dokončena a slavnostně otevřena monumentální budova Národního muzea a započata stavba Městské spořitelny pražské, ukončená roku 1894. V tom samém roce byla zahájena stavba Zemské banky Království českého, dostavěná o dva roky později. Pak následovala celá řada nových veřejných i soukromých staveb v novorenesančním nebo secesním slohu s bohatou vnější nebo vnitřní podobou. Na ní se významnou měrou podíleli především pražští kameníci a kamenosochaři.    

 

   Těch byla v té době v Praze i v sousedních tehdy ještě samostatných městech (Královské Vinohrady, Smíchov aj.) či obcích celá řada, i když různě významných. Jejich jména a sídla jsou zaznamenána v adresářích Královského hlavního města Prahy, v daném období z let 1891, 1896, 1901, 1907 a 1910. V adresáři z roku 1891 je tak uvedeno 32 kameníků a 51 sochařů, z toho 15 akademických, v adresáři z roku 1910 už 47 kameníků, resp. kamenických mistrů, 55 sochařů a 59 akademických sochařů. Skutečné počty kameníků nebo sochařů byly                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         ale poněkud nižší, protože někteří měli obojí profesi a byli proto uváděni dvakrát. Navíc u sochařů není uváděno a obvykle i jinak není možno rozlišit, kdo tvořil jen z kamene a kdo výhradně anebo převážně z jiných materiálů (bronz, štuk, umělý kámen apod.).

   Informací o tehdejší situaci v pražském kamenictví a kamenosochařství je z té doby málo. Pražští kameníci měli sice v té době svoji profesní organizaci, Svaz zaměstnavatelů stavebních (odbor mistrů kamenických) v Praze, ale nějaký časopis či věstník nevydávali. Naopak jejich zaměstnanci měli od roku 1905 list Kamenodělník, „odborový list českého dělnictva zaměstnaného dobýváním a zpracováním kamene“. Ten byl zaměřen samozřejmě především na pracovní a sociální poměry kamenodělníků, ale občas přinášel zprávy i o nově vzniklých nebo vznikajících dílech a i o jiných zajímavostech z jejich oboru. Jen o několika málo pražských kamenících se zmiňuje Encyklopedie českých architektů, stavitelů, zedníků a kameníků (Vlček aj. 2004), navíc jen neúplně. A tak je možno vycházet prakticky jen z ojedinělých zpráv v architektonicky nebo technicky zaměřených časopisech z té doby.

   Od počátku devadesátých let 19. století do počátku první světové války působilo v Praze a v sousedních městech a obcích 30 až 50 kamenických firem, z nichž však větší význam měla jen zhruba třetina. Tak např. v čísle 25 zmiňovaného listu Kamenodělník z roku 1910 je popsáno strojní vybavení jedenácti hlavních (anebo všech?) brusíren kamene v Praze a poměry v nich. Ty měly v té době celkem 40 brousicích ramen, nejvíce firmy L. Šalda (6) a Gabriel a Kujal (5), jen osm z nich mělo pilu na kámen a jen jediná (opět L. Šalda) soustruh, dokonce tři. Samostatným a významným kamenickým a kamenosochařským centrem v Praze byla v té době kamenická huť u sv. Víta, pracující na dostavbě a výzdobě katedrály a zaměstnávající desítky zručných kameníků a kamenosochařů.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

   Mezi nejznámější samostatné kamenické firmy té doby v Praze a v sousedních městech patřily firmy G. Ciani, Ferdinand Palouš, Gabriel a Kujal, Pupp a Škarka (později Burda a Škarka), J. Rada a syn a zejména Ludvík Šalda z Prahy-Nového Města a Josef Víšek z Královských Vinohradů. Jejich firmy svým strojním vybavením, počtem a kvalifikovaností zaměstnanců i nabídkou vlastního či dováženého kamene byly schopny zajišťovat i ty největší zakázky a dokázaly vzdorovat nemalé konkurenci.   

   Ludvík Šalda se narodil 24. srpna 1855 v Nové Hospodě, okres Jílové, jako prostřední ze tří synů kamenického mistra Jana Šaldy a jeho manželky Rosalie. Otec měl od roku 1847 kamenickou živnost, která v roce 1884 přešla právě na syna Ludvíka. Z ní se v roce 1897 stal tovární podnik, První pražská továrna na zpracování kamene, se sídlem u Emauzského kláštera v Praze II, Emauzy č. 320 (Na Slovanech 1). Firma vlastnila na Příbramsku žulové lomy Plachta, Dešno (Deštno), Chramosty, Blatnice, Bučily, Nečín a Líchovy, přičemž kámen z nich se dovážel loďmi po Vltavě a vykládal na nábřeží právě pod Emauzy. Měla také pronajatý lom červeného mramoru v Suchomastech, který ve svých dílech hojně uplatňovala.

   Ludvík Šalda si získal ve svém oboru významné postavení, realizoval řadu významných zemských, městských, církevních i jiných zakázek. Onemocněl však silikózou a v pouhých 54 letech, 9. září 1909, této typicky kamenické nemoci podlehl. Pochován byl do rodinné hrobky na vyšehradském hřbitově (6-32). Po jeho smrti se firmy ujala a po léta ji vedla jeho manželka Luisa (Aloisie), klavíristka, jedna z prvních absolventek pražské konzervatoře. V době světové hospodářské krize ale firma začala upadat a postupně zanikala. Za zmínku stojí snad i to, že oba Šaldovi bratři, starší Jan (nar. 1849) i mladší Bedřich (nar. 1865) byli také kameníky, z nichž v Praze působil a s Ludvíkem zpočátku spolupracoval první z nich.

   Firma Ludvíka Šaldy od počátku devadesátých let 19. století do první světové války v Praze realizovala kamenické práce na celé řadě staveb. Z nich je nutno uvést především novorenesanční budovy Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici (1891-94) a Zemské banky Království českého (1894-96) v ulici Na příkopě a zejména secesní budovu Obecního domu (1906-11) u Prašné brány. Na všech těchto novostavbách provedla veškeré vnitřní (a na Obecním domě zčásti i vnější) práce ze žuly a mramoru v mimořádném rozsahu a kvalitě. Dále se podílela na převážně vnitřní kamenické výzdobě budov Uměleckoprůmyslového muzea (1897-98), Městské pojišťovny pražské (1901-02), kláštera křižovníků s červenou hvězdou (1909-12), Všeobecného pensijního ústavu (1912-13) a řadě dalších veřejných i soukromých budov (např. dům A. Stýbla na Václavském náměstí nebo A. Štorcha na Staroměstském náměstí). V letech 1911-14 také realizovala kamenné úpravy na staroměstském konci Mánesova mostu. Kromě uvedených děl v Šaldově firmě vznikla celá řada náhrobků, především pro vyšehradský hřbitov, kde měla dokonce svoji filiálku.

   Josef Víšek se narodil 13. ledna 1853 v Praze-Novém Městě jako nejmladší ze tří synů Augustina Víška, pražského měšťana a mistra kamenického, a jeho manželky Františky. Otec byl kameníkem a podílel se např. na opravách Karlova mostu. U něho se také Josef vyučil kamenickému řemeslu a spolu s ním postavil rodinný dům a kamenickou dílnu (s hostincem) čp. 325 v tehdejší Jungmannově (nyní Vinohradské) třídě na Královských Vinohradech. Josef studoval v letech 1869-73 stavitelství na české technice v Praze. V roce 1877 se oženil s Emilií Geitlerovou a následně po otci převzal kamenickou živnost, která byla přejmenována na Josef Víšek, kamenické závody. Sídlila stále v domě čp. 325 na Královských Vinohradech, ale pobočku měla i v Praze VII, Bubenská čp. 328. Měla také pronajato několik lomů, zejména na Blatensku a Hudčicku, ale i v Hořicích.

   Víšek byl mimořádnou osobností nejen ve svém oboru, ale i ve veřejném životě. V letech 1895-1911 byl starostou Královských Vinohradů, které za jeho éry prodělaly největší rozvoj. Byl také poslancem zemského sněmu, zakladatelem vinohradského Sokola, v letech 1890-98 starostou Sokola pražského, členem či předsedou mnoha vinohradských a jiných spolků atd. Zemřel 23. srpna 1911 a o dva dny později byl za mimořádné účasti pohřben do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech (IV/11-50). Po jeho smrti převzal firmu syn Ing. Jiří Víšek, který ale zemřel už v roce 1920. Pak ji vedla jeho vdova, která ji však v roce 1922 za účasti České banky a Spojených pražských továren na staviva převedla na akciovou společnost Kamenické závody, dř. Ing. Jiří Víšek.

   Na počátku devadesátých let 19. století firma Josefa Víška dokončovala kamenické práce na novostavbě Muzea Království českého nebo kostela sv. Ludmily na Královských Vinohradech. Pak, současně s firmou L. Šaldy, prováděla vnější kamenické práce na novostavbách Městské spořitelny pražské, Zemské banky Království českého, Umělecko-průmyslového musea, samostatně pak na budově Strakovy akademie, objektech Ústředních jatek atd.  Zúčastnila se též jako dodavatel části kamenických prací (zejména z pískovce) při opravě Karlova mostu po povodni v roce 1890 a od roku 1898 i při novostavbě nynějšího mostu Legií. Po roce 1900 dodávala, opět souběžně s firmou L. Šaldy, kamenické práce na stavbu Městské pojišťovny pražské, kláštera křižovníků s červenou hvězdou, dále na stavbu Pražské úvěrní banky (1901-02), hotelu Paříž (1902-04) i na další většinou soukromé budovy. V roce 1901 také dodala nový mramorový oltář pro kapli P. Marie v katedrále sv. Víta nebo (o rok dříve) pro zámek Sychrov.

   Firma Josefa Víška se podílela i na vybudování pomníku Julia Zeyera (1909-12) a zhotovila podstavec pomníku Karla Hynka Máchy (1912) a zejména sv. Václava (1911-12). Vyrobila také mnoho hřbitovních pomníků, mezi nimiž vyniká monumentální náhrobek Julia Grégra na Olšanských hřbitovech (1903).   

   Významnou měrou se na kamenné výzdobě nových pražských budov a staveb, ale i veřejných prostranství od počátku devadesátých let 19. století až do počátku první světové války, podíleli i sochaři. Jak návrhem a modely takovéto výzdoby, tak i jejich realizací v kameni. V prvém případě se jednalo o díla především akademických sochařů, v druhém vyučených kamenosochařů. Největšími takovými realizacemi, vesměs z pískovce, jsou čtyři rozměrná Myslbekova sousoší pro Palackého most, která vysekal v letech 1892-97 Čeněk Vosmík, dvě  Šalounova sousoší na průčelí Obecního domu v letech 1908-09 vysekaná Eduardem Zvelebilem a dvě Štursova sousoší pro Hlávkův most v letech 1912-13 reprodukovaná Františkem Řehořem. Tito i další pražští kamenosochaři se podíleli na reprodukci modelů velké řady dalších sousoší a soch v kameni, nejčastěji v pískovci, výjimečně v mramoru (pomník Hany Kvapilové, část pomníku Julia Zeyera) nebo v žule (socha Františka Palackého na jeho pomníku). Někteří tito reprodukční kamenosochaři postupně začínali i s vlastní tvorbou. Příkladem je již uvedený Čeněk Vosmík, který se od roku 1895 svými vlastnoručně vytvořenými i vysekanými díly podílel na výzdobě brány do Pražských jatek, schodiště kostela sv. Jana Nepomuckého Na Skalce, věží nynějšího hlavního nádraží, průčelí kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně aj. nebo i samostatnými sochami (sv. Václava, Ecce homo). V letech 1903-04 se spolu s dalšími pěti sochaři podílel na bohaté sochařské výzdobě obou západních věží katedrály sv. Víta. Svoje sochařské i kamenosochařské schopnosti Vosmík uplatnil i při náhradě poškozených starších kamenných děl kopiemi, například kopiemi sousoší zápasících gigantů na vstupu do Pražského hradu nebo sousoší sv. Františka Xaverského, spadlého do Vltavy při povodni v roce 1890.

   Počátek první světové války v roce 1914 a následný společenský a hospodářský rozvrat znamenal i postupný konec čtvrtstoletí trvajícího období relativní prosperity stavebnictví a s ním spojeného kamenictví a kamenosochařství. Ubývalo kvalifikovaných zaměstnanců, většina odcházela na frontu, z které se třeba už nevrátila, jiní umírali podvýživou, ubývalo zakázek. A tak na předchozí rozvoj už zbyly jen vzpomínky, naštěstí zhmotnělé v podobě řady významných budov a sochařských děl, které hlavní město Prahu krášlí dodnes.

 

Literatura:                                                                                                                                                                                                                                                                                                             

Bukovanská, M. – Březinová, D. - Dudková, I. - Rybařík, V.: 1996 - Praha kamenná. Praha.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                   

- 1938 – 90 let firmy Kamenické závody dř. Ing. Jiří Víšek, akciová společnost v Praze XII. In: Kámen  

   19, s. 52-53.

Kubíček, A.: 1929 – Naše mramory, travertiny a leštitelné stavební kameny. Praha.                                                                                                                                     

- 1938 – O rodu kamenických mistrů Víšků. In: Kámen 19, s. 143-144.

Polák, M.- Slavíková, J.: 2009 – Město Královské Vinohrady. Praha.

Rybařík, V.: 1987 – Stavební a dekorační kameny budov hlavních pražských peněžních ústavů 19.

   století. In: Geologický průzkum 29, s. 231-233.

Rybařík, V.: 1989 – Kámen v pražské architektuře poslední třetiny 19. století. In: Kámen 4, č. 1, s. 9-

   16.

Rybařík, V.: 2001 – Kámen v pražské architektuře a plastice na počátku 20. století. In: Kámen 7, č. 1,

   s. 75-80.

Víšek, J.: 1895 – Průmyslové zpracování kamene. In: Sto let Práce. Zpráva o Všeobecné zemské

   výstavě v Praze, III., s. 297-300. Praha.

Vlček, P. aj.: 2004 – Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha.

Různé zprávy v časopisech Český svět (r. X/1913-14, č. 16 a 26), Architektonický obzor (r. I/1902, s. 20, IV/1905, s. 19, V/1906, s. 10, XII/1913, s. 17), Technický obzor (r. I/1893, s. 136, II/1894, s. 4, V/1897, s. 27, VI/1898, s. 166), Zprávy Spolku inženýrů a architektů v Království českém (r. XXXV/1901, s. 116), Zlatá Praha aj.

 

 

 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2013