Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna

 

Václav Rybařík

 

   Pátrání po okolnostech vzniku Dvořákova náhrobku na Vyšehradském hřbitově1 přineslo řadu zajímavých a často méně známých nebo neznámých poznatků i o jiných dílech tvůrce tohoto náhrobku, významného českého sochaře Ladislava Šalouna (1870-1946). Nebude jistě na škodu zrekapitulovat alespoň ty, které se týkají jeho děl z přírodního kamene.

   Sestavit úplný přehled těchto děl nyní, téměř šedesát let po Šalounově smrti, je prakticky nemožné, především pro jejich nedostatečnou evidenci. Ze tří známých soupisů Šalounova díla (Uhlíř 1930, Toman 1950, Procházková 1977)2 není totiž ani jeden úplný a v umělcově písemné pozůstalosti v archivu Národní galerie žádný jiný není. Proto uvedené soupisy sloužily pouze jako vodítko, které bylo nutné ověřovat v další uměleckohistorické a jiné literatuře, archivech, ve sbírkových fondech Národní a dalších galerií – a zjištěná díla také osobně prohlédnout.

   Nejvíce kamenných děl Ladislava Šalouna nacházíme v Praze, kde se narodil, žil a tvořil a kde měl také nejširší možnosti uplatnění. Nejvíce tomu bylo v období od konce 19. století do 1. světové války v podobě secesně symbolistní sochařské výzdoby průčelí řady veřejných i soukromých budov.

   Jeho prvním veřejným kamenným dílem byla 2,5 m vysoká alegorická socha Prahy na vrcholu průčelního rizalitu Městského muzea, za jejíž model získal v soutěži v roce 1896 první cenu. Sochu o rok později v hořickém pískovci v dílně V. Žďárského vysekali sochaři J. Drobník a J. Rublič.3 Figurální reliéfní výplň tympanonu pod sochou je rovněž dílem Šalounovým z roku 1897, ale na rozdíl od ní jde jen o odlitek z kufsteinského vápna.4

   Méně známým Šalounovým dílem je část sochařské výzdoby na budově bývalé Pražské městské pojišťovny, nyní Ministerstva pro místní rozvoj na Staroměstském náměstí. Jsou to jednak alegorie čtyř univerzitních fakult (filozofie, lékařství, bohosloví, práva) v nikách portálu západní části budovy, jednak alegorické busty Ohně a Vody nad postranními vchody hlavní budovy. První jsou, stejně jako celý portál (včetně zbývající sochařské a ornamentální výzdoby od F. Kraumanna) z červeného suchomastského mramoru (z něho i vnitřní výzdoba budovy) a dílem firmy L. Šaldy z roku 1900. Busty nad postranními vchody jsou z pískovce a provedli je pravděpodobně bratranci Ducháčkové.5 

   V roce 1899 Šaloun vytvořil modely dvou okřídlených ženských postav pro průčelí tehdejší Všeobecné záložny v Praze na Václavském náměstí č. 766/10. Zda jsou skutečně z kamene, jak uvádí Uhlíř (1930) a zřejmě podle něho i Procházková (1977), je těžké posoudit. Sochy jsou nepřístupné přímému pozorování a v archivu záložny ve Státním oblastním archivu v Praze se o nich nepodařilo nic zjistit.

   V roce 1906 se Šaloun podílel na sochařské výzdobě novostavby nynějšího Wilsonova nádraží. Podle jeho modelů a z kamene (pískovce) jsou dva rozměrné figurální reliéfy kolem hodin na obou věžích středního rizalitu i dva na obou jejich vnějších bocích. Šalounovým dílem jsou i mužské a ženské páry pod balkony na obou věžích. Nejsou sice přístupné běžnému pozorování, ale takřka určitě jsou jen ze štuku, jak uvádí už Uhlíř (1930) – a ne z opuky, jak se naopak domnívá Procházková (1977).6

   Jedním z největších a nejznámějších Šalounových pražských kamenných děl jsou dvě přes 4 m vysoká alegorická sousoší Ponížení národa a Vzkříšení národa po stranách průčelního rizalitu Obecního domu. Podle Šalounových modelů z let 1907-1908 je v hořickém pískovci (z lomu V. Mencla z Vojic)v letech 1908-1909 vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu.7

Rovněž z hořického pískovce a podle modelu z roku 1908 je Šalounovo velké alegorické sousoší Inženýrství a vodní stavby na atice nedaleké přístavby bývalé Zemské banky, nyní Čedoku v ulici Na Příkopě.8 Pískovcové jsou také dvě velké alegorické sochy po stranách štítu bývalé Občanské záložny ve Vršovicích, nyní České spořitelny na Vršovickém náměstí z roku 1912 podle modelů z roku 1911.     

   V letech 1911-1913 Šaloun vytvořil pro nárožní niky Nové radnice na Mariánském náměstí modely dvou vysokých soch Rabbiho Löw ben Bezalel a Železného rytíře, obě s dívčí postavou. Sousoší podle nich v druhé polovině roku 1914 v královédvorském pískovci (z městských lomů) převážně na místě vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu.9

   Další pražská veřejná kamenná díla Ladislava Šalouna pocházejí až z první poloviny třicátých let minulého století. V letech 1931-1932 to byla bohatá sochařská výzdoba východního průčelí bývalého Ministerstva obchodu a Patentního úřadu, nyní Ministerstva průmyslu a obchodu Na Františku. Podle kopie Šalounova účtu z 20. 12. 1932 v jeho pozůstalosti v archivu Národní galerie jde o čtyři stojící figury a dvě ležící figury s děckem na atice, čtyři obdélníkové figurální reliéfy nad terasou, dva menší po jejich stranách a jeden reliéf s bývalým středním státním znakem na věži. Všechna jmenovaná díla vysekal v pískovci, nejspíš hořickém, zčásti možná i mšenském (reliéfy) sochař František Klemša z Nuslí.

   Týž sochař v letech 1932-1933 vytvořil z bělavého laaského mramoru (i se žulovým podstavcem) podle Šalounova modelu pomník herečky Otilie Sklenářové-Malé. Byl odhalen 7. 5. 1933 v Čelakovského sadech.10

   Z téhož roku pochází jiné, ale méně známé Šalounovo kamenné dílo. Je jím rozměrná (3,05 x 1,75 x 0,35 m) pamětní deska na budově Poslanecké sněmovny, dříve Senátu. Je z leštěné mrákotínské (nikoliv řásenské, jak se někdy uvádí) žuly s bývalým velkým státním znakem a zlaceným nápisem. Podle Šalounova návrhu ji za necelého půldruhého měsíce zhotovily kamenické dílny senátora Ferdinanda Foita v Doupí u Telče.11 Deska byla odhalena 27. 10. 1933 v předvečer 15. výročí vzniku republiky, na počátku nacistické okupace sejmuta a znovu osazena v roce 1967.

   V roce 1934 Šaloun vymodeloval sousoší Rozum a srdce. Jeho pozměněnou variantu v boháňském pískovci zakoupila v roce 1940 Národní galerie v Praze. Sousoší bylo v roce 1951 umístěno v Růžovém sadu na Petříně, pak v zahradě Trojského zámku a od roku 1975 je v parčíku u vodní nádrže v Kbelích.12

   Málo známým Šalounovým dílem je také sochařská výzdoba obou nároží portálu Tělovýchovné jednoty Sokol Pražský v Žitné ulici 1438/42 z roku 1937. Na levé straně je to asi 3,4 m vysoká (včetně zaobleného soklu) figura ženy, symbolizující Vlast, vlevo stejně vysoká figura muže, symbolizující Národ. Obě jsou z červeného sliveneckého mramoru, z něhož je i obklad zbývajících částí portálu.

   Výčet pražských kamenných děl Ladislava Šalouna je nutné doplnit o jeho hlavní funerální plastiky. Kromě již zmiňovaného Dvořákova náhrobku na Vyšehradském hřbitově je to asi 2 m vysoká socha Poutníka z bílého mramoru z roku 1928 na hrobě JUDr. B. M. Procházky na Olšanských hřbitovech.13

   Šalounovi je připisována též asi 1,5 m vysoká socha sedící ženy sypající růže na hrobě Mílových na Vyšehradském hřbitově. Je z bílého mramoru a na soklu má signaturu ŠALOUN. V příloze časopisu Výtvarník z 1. prosince 1897 je ale reprodukce fotografie téže sochy, kterou měl podle popisky modelovat Stanislav Sucharda a v mramoru provést Čeněk Vosmík. Obelisk za sochou je shodný s obeliskem na hrobě Mílových, ale na rozdíl od něho nese nápis JAROSLAV ODKOLEK. To byl mladší syn známého pražského mlynáře a pekaře Františka Odkolka a sem byl pohřben v březnu 1894. Potom, nejpozději na podzim 1897, byla na hrob umístěna zmiňovaná socha. Mílovi hrob i se sochou získali až v roce 1953. Socha tedy není dílem Šalounovým, ale kdo, kdy a proč na ni vytesal jeho signaturu (mj. netypickou – ležaté písmo), zůstává záhadou.

   Mimopražských kamenných děl Ladislava Šalouna není mnoho, ale to neznamená, že by byla méně významná než ta v Praze. Nejznámější z nich jsou v Hořicích v Podkrkonoší, k nimž měl Šaloun zvlášť vřelý vztah; v létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem. Prvním dílem je rozměrné (3,60 x 1,83 x 2,25 m) sousoší Krakonoše, představující bájného vládce hor se dvěma dětskými postavičkami v levé dlani. Podle Šalounova modelu z roku 1902 ho v letech 1906-1908 z doubravského pískovce zhotovili žáci místní sochařsko-kamenické školy. Sousoší bylo v listopadu 1908 umístěno ve Smetanových sadech na místě, které si Šaloun sám vybral.14

   Druhým a ještě větším Šalounovým hořickým kamenným dílem je pomník Mistra Jana Husa na prostranství před budovou Obchodní akademie. Zpodobňuje Husa na rozložitém skalisku, z něhož vytéká pramen a na jehož předních nárožích truchlí dvě alegorické skupiny. Pomník je z hořického pískovce z Podhorního Újezdu, převážně od Josefa Kysely (ten mj. dodal a vztyčil balvan pro Husovu sochu o objemu 10,2 m³), ve spodní části z lomu Jana Novotného. Pomník je asi 11,5 m široký, 7,5 m hluboký a 11 m vysoký; bylo na něj spotřebováno 87,4 m³ opracovaného kamene. Podle Šalounova modelu (který se mimochodem za něj vzdal honoráře) z roku 1911 ho vytesal sochař František Vejs z Hořic. Pomník byl slavnostně odhalen 5. 7. 1914 k 500. výročí Husovy smrti, jako první ze tří Šalounových pomníků Mistra Jana Husa vůbec.15

   Třetí Husův pomník a druhý z kamene vymodeloval Šaloun v roce 1924 pro město Libáň na Jičínsku. Ten zpodobňuje Husa jako kazatele na širokém a vysokém členitém podstavci. Pomník je asi 5,5 m vysoký a v roce 1925 ho z královédvorského pískovce vysekal sochař František Bílek z Podhorního Újezdu. Pomník uprostřed libáňského náměstí byl slavnostně odhalen 6. 7. 1925.16

   Rovněž z královédvorského pískovce jsou alegorie Čechy a Slovensko v podobě soch krojovaného muže a ženy, které byly v roce 1934 umístěny na průčelí tehdejší Zemské (nyní Všeobecné úvěrové) banky v Bratislavě, kde jsou dodnes.17

   Kromě velkých exteriérových děl, uváděných v předchozím textu, byla podle Šalounových modelů provedena v kameni celá řada děl menších, interiérových. Staly se majetkem různých galerií nebo soukromých osob a není o nich souhrnný přehled.Národní galerie vlastní poloviční sochu T. G. Masaryka z bílého (kararského?) mramoru, sousoší Čert a Káča (černý a bílý mramor), bustu Antonína Dvořáka a plastiku Touha, obě z bílého mramoru. Muzeum českého výtvarného umění má bustu Karla Kramáře z bílého mramoru a Kateřiny Veliké z pískovce, Galerie hl. m. Prahy bustu Písmák z bílého mramoru. Pro Galerii plastik v Hořicích vytvořila sochařsko-kamenická škola Šalounova poprsí Písmák (mramor Bardiglio) a Messalina („asiatský“ mramor), a také sousoší Čert a Káča (kosořský a kararský mramor).

   Dílo významného českého sochaře Ladislava Šalouna je spojováno – zejména díky jeho monumentálnímu pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze – především s pracemi v bronzu. Z předchozího je ale patrné, že – zejména do počátku 1. světové války – měl v jeho tvorbě významnou roli i přírodní kámen, především naše pískovce.

 

Poděkování:

Autor děkuje Šalounově vnučce PhDr. Dagmar Doškové i pracovníkům citovaných galerií a archivů za pomoc při shromažďování materiálu k tomuto článku.

 

Poznámky:

1Rybařík, V.: 2005 – Ještě jednou k náhrobku Antonína Dvořáka na Vyšehradě. In: Kámen, 

   11, č. 2, s. 71-74.

2Uhlíř, L.: 1930 – Ladislav Šaloun a jeho dílo. Praha; Toman, P.: 1950 – Nový slovník 

   československých výtvarných umělců, sv. 2. Praha; Procházková, M.: 1977 – Dílo sochaře

  Ladislava J. Šalouna (rigorózní práce na FF UK Praha).

3Výtvarník 1.9.1897. Socha byla při Pražském povstání 8.5.1945 zničena a až v roce 1985 ji 

  akad. sochaři Miloslav Šonka a Zdeněk Preclík nahradili kopií z umělého kamene

  (Praha ´85, č. 11, s. 5).

4Archiv hl. m. Prahy. Fond Magistrát hl. m. Prahy 1891-1900, sign. B 23/42.

5Pražská městská pojišťovna od založení až do vystavění vlastní budovy. Praha 1904;

  Kubíček, A.: 1929 – Naše mramory, travertiny a leštitelné stavební kameny (inzertní část).

  Praha.

6Fanta, J.: 1909 – Nádraží císaře Františka Josefa v Praze. In: Architektonický obzor, 8, s. 

  38 a 53.

7Archiv hl. m. Prahy. Fond Magistrát hl. m. Prahy. Stavba Obecního domu u Prašné věže.

  Stavební journal. (Práce různé).

8Polívka, O.: 1912 – Nová budova Zemské banky království českého. In: Architektonický

  obzor, 11, s. 6-7.

9Archiv hl. m. Prahy. Fond Magistrát hl. m. Prahy, sign. B 52/1-1/1. Socha rabbiho musela 

  být v dubnu 1940 odstraněna a na své místo se mohla vrátit až po okupaci.

10Pozůstalost Ladislava Šalouna v archivu Národní galerie v Praze.

11Mistr Šaloun o žulové desce řáseňských lomů. In: Polední list 20.10.1933, s. 3; Kámen, 15,

  1934, č. 12 (příloha).

12Národní galerie v Praze, sbírka plastik 19. století, karta P 1731. Sousoší bylo 1.4.1993

  převedeno do Galerie hl. m. Prahy (zde několik restaurátorských zpráv z let 1964-1986).

13Vanoušek, A.: 2000 – Olšanské umění, jeho tvůrci a doba. Praha. (Hrob č. VI-5-16).

14Jilemnický, A.: 1984 – Kámen jako událost. Praha; Hořický obzor 14.11.1908.

15Kysela, J.: 1914 – L. Šalouna Husův pomník odevzdán veřejnosti 5. července 1914. Hořice.

16Rybařík,V.: 2005 – Osmdesát let Husova pomníku v Libáni. In: Listy Starohradské kroniky,

  č. 1, s. 8-10.

17Tkáč, F.: Šalounove sochárske diela na Slovensku. In: Technické noviny Bratislava

  24.1.1989. Ženská postava nesymbolizuje Moravu, jak se autor domnívá, ale Slovensko.

18Socha byla za první republiky v budově tehdejšího Senátu, nyní Poslanecké sněmovny, a

  podle mínění autora tohoto článku by se tam měla z běžně nepřístupných depozitářů Národní

  galerie v Praze vrátit.

 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007