Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

KAMENNÁ SOCHAŘSKÁ DÍLA

STANISLAVA A VOJTY SUCHARDOVÝCH

 

Václav Rybařík

 

 Letos uplyne sto čtyřicet pět let od narození a devadesát pět let od úmrtí našeho předního sochaře a medailéra Stanislava Suchardy. Pocházel ze známé novopacké rodiny Suchardů, kde se sochařské a řezbářské řemeslo dědilo už od konce 18. století. Jedním z jejích posledních významných představitelů byl i mladší bratr Stanislava, sochař a řezbář Vojta Sucharda. Letošní výročí staršího z nich je příležitostí k ohlédnutí za díly obou bratří, která byla realizována v kameni, ať už přírodním nebo umělém.

   Stanislav Sucharda se narodil 12. listopadu 1866 v Nové Pace jako prvorozený syn sochaře Antonína Suchardy (1843-1911). Ten měl už v té době zavedenou rodinnou sochařskou a řezbářskou dílnu, která se věnovala obnově oltářů a kostelních sochařských děl, ale i novým sochám, pomníkům, a také náhrobkům. Stanislav Sucharda po absolvování gymnázia v Pardubicích studoval v letech 1885-86 na České technice a na státní průmyslové škole v Praze. Od roku 1892 působil na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde byl v roce 1899 jmenován profesorem a v roce 1902 vedoucím speciální školy pro figurální modelování. Od roku 1890 byl předsedou a vůdčí osobností Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1915 se stal profesorem na Akademii výtvarných umění, ale zanedlouho, 5. května 1916, v Praze v nedožitých padesáti letech nečekaně umírá. Pochován byl na Vyšehradském hřbitově.

   Pomineme-li bohatou medailérskou tvorbu, není samotné sochařské dílo Stanislava Suchardy zvlášť početné, což bylo způsobeno i jeho pedagogickými povinnostmi a také krátkou dobou, kterou mu osud vyměřil. Jeho umělecký vývoj začíná lunetovým vysokým bronzovým reliéfem Ukolébavka z roku 1892, jehož zvětšenou kopii v kararském mramoru z roku 1897 vlastní Galerie plastik v Hořicích.

   Hlavní a nejpočetnější exteriérová sochařská díla Stanislava Suchardy nacházíme v Praze, kde také od roku 1892 žil a tvořil. V prvním období to byla především výzdoba novostaveb veřejných budov. Pro novorenesanční Městskou spořitelnu pražskou vymodeloval v roce 1892 alegorii Spořivost, která (v hořickém pískovci) vyplňuje výklenek na levém nároží hlavního průčelí v Rytířské ulici. Výklenky v meziokenních pilířích hlavního průčelí rovněž novorenesanční Zemské banky království Českého (nyní UniCredit Bank) v ulici Na Příkopě zdobí jeho alegorické polofigury Technologie, Zemědělství, Průmysl a Obchod z let 1895-96, pravděpodobně z umělého kamene. V bohaté sochařské výzdobě budovy terstské pojišťovny Assicurazioni Generali na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice z roku 1895-96 je Sucharda zastoupen velkými pískovcovými pololežícími alegoriemi Nebezpečí a Ochrana. V letech 1904-05 byla realizována jeho sochařská výzdoba severovýchodního nároží Fantovy budovy Nádraží císaře Františka Josefa, nynějšího Wilsonova nádraží, zčásti z pískovce, zčásti z umělého kamene. Vesměs z umělého kamene jsou alegorie z let 1910-11 na průčelí Nové radnice na Mariánském náměstí. Tvoří ji rozměrné reliéfy s řadami alegorických postav po obou stranách hlavního vchodu, další dva reliéfy nad ním a velké sedící alegorické sochy Revize a Účetnictví na atice jihozápadního nároží.

   V červnu 1908 objednala Jednota pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském u Stanislava Suchardy sochu Karla IV., která byla za necelý půlrok vysekána z hořického pískovce a v listopadu usazena do tabernáklu na západním průčelí chrámu, kde stojí doposud. Dva roky před svou smrtí Sucharda ještě vymodeloval pomník hudebnímu skladateli Karlu Bendlovi, který ale musel dokončit (rovněž v hořickém pískovci) jeho bratr Vojta s architektem Jaroslavem Čermákem a který (na vysokém válcovitém podstavci s letopočtem 1916) byl odhalen 24. září 1922. Od té doby stojí na rohu ulic Pod Kaštany a Na Zátorce v Bubenči, nedaleko od vil obou bratří ve Slavíčkově, dříve Mánesově ulici.

   Stěžejním pražským, ale i životním dílem Stanislava Suchardy je monumentální pomník Františka Palackého na Palackého náměstí, který vytvořil ve spolupráci s architektem Aloisem Dryákem. Ústřední část pomníku s pět metrů vysokou postavou sedícího Palackého je ze žuly, ostatní figurální výzdoba z bronzu. Základní kámen pomníku byl slavnostně položen 19. června 1898, v roce 1901 byl k jeho realizaci vybrán návrh Stanislava Suchardy a v únoru 1904 s ním uzavřena smlouva na jeho zhotovení. Na modelu Sucharda pracoval až do září 1910, přičemž mu pomáhali sochaři Josef Mařatka, Josef Drahoňovský a také bratr Vojtěch. Provedení kamenného podstavce bylo zadáno 5. března 1909 pražské kamenické firmě Gabriel a Kujal. Ta ho zhotovila od května do listopadu 1910, a to ze žuly konopišťské z Požár, tedy žuly požárské, které bylo použito celkem 243 m3. Tatáž firma dodala stejnou žulu i na samotnou sochu Palackého, sestávající z dvanácti kusů, některých až 3,75 m3 velkých. Spodní část sochy tečkovali přímo na staveništi bratranci Ducháčkové, Palackého hlavu prováděl sám Sucharda ve svém ateliéru v Bubenči. Pomník byl odhalen 1. července 1912 na závěr čtyřdenních slavností, spojených se VI. všesokolským sletem.

   V roce 1941 vydaly okupační úřady příkaz k likvidaci pomníku, která započala v listopadu a skončila v červnu 1942. Žulové kvádry byly rozprodány a kovové části včetně kamenných dílů samotné Palackého sochy odvezeny do obecního dvora na Invalidovně, kde zůstaly zásluhou českých vlastenců ukryty. Po osvobození bylo z původních kvádrů podstavce pomníku na různých místech nalezeno jen 245, z toho 45 zachovalých a 123 silně poškozených až zničených. Poškozené nebo scházející části bylo proto nutné doplnit novými, provedenými údajně (Syrový 1956) z blatenské žuly. Práce na obnově pomníku byly v podstatě dokončeny v roce 1948, ale pomník slavnostně odhalen až 25. května 1950.

   Výčet pražských kamenných děl Stanislava Suchardy doplňují i některé náhrobky. Na Olšanských hřbitovech to jsou pískovcové figurální náhrobky malířky M. Dostálové (+1903) a spisovatelky J. Humpal-Zemanové (+ 1906) a ze žuly a z pískovce náhrobek herce V. J. Slukova (+ 1903), na Vyšehradském hřbitově rozměrný pískovcový figurální náhrobek v arkádě hrobky rodiny Mildovy.  Zde je ale Sucharda autorem i mramorové sochy sedící dívky sypající růže na hrobě rodiny Mílovy. Ta má sice na podstavci signaturu ŠALOUN, ale v časopisu Výtvarník z 1. prosince 1897 je fotografie celého náhrobku s toutéž sochou s tím, že ji modeloval Stanislav Sucharda a v mramoru provedl Čeněk Vosmík. Ten samý mj. už v roce 1889 podle Suchardova modelu vytesal v bílém mramoru sousoší sv. Kříže v kostele sv. Václava na Smíchově.

   Nejstarším mimopražským kamenným dílem Stanislava Suchardy je socha sv. Václava ve Staré Boleslavi z roku 1894 a socha sv. Vojtěcha v Dolních Břežanech z roku 1895. Z roku 1897 je pak jeho sochařská výzdoba západního průčelí kostela Nanebevzetí P. Marie ve Zlonicích (poprsí sv. Vojtěcha a sv. Václava po obou stranách portálu, socha P. Marie a Beránek boží ve štítu, vázy na atice) a z let 1910-11 reliéf sv. Petra a Pavla na západním gotickém portálu děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Od roku 1907 zdobí novostavbu Národního domu v Prostějově jeho pískovcové reliéfy Hanáka a Hanačky (pilíře před vchodem do divadla) a osm hlav Hanaček (vrcholy schodišťových věží), od roku 1912 prostranství před ZDŠ v rodné Nové Pace pomník J. A. Komenského. Vypracoval také návrh pomníku M. Jana Husa do nedaleké Železnice a do Peček u Kolína, které ale musel po jeho smrti dokončit bratr Vojta. Od Stanislava Suchardy jsou i náhrobky MUDr. J. Mourka v Kostelci nad Orlicí (1896), rodiny Krounských v Nymburce (1906), rodiny Vojáčkových v Prostějově a snad i další, a také náhrobek na rodinné hrobce Suchardových se sochou Osud na hřbitově v Nové Pace, kde navrhl i některé další náhrobky (rodina Grofova, Bretova, Grossmanova a Urbanova).

   Vojta Sucharda se narodil rovněž v Nové Pace 6. ledna 1884. Byl tedy o sedmnáct let mladší než jeho bratr Stanislav a snad proto byl jeho život a dílo poněkud ve stínu staršího a úspěšnějšího bratra. Byl sice pokřtěn jako Vojtěch, ale sám užíval jméno Vojta. V letech 1897-99 se učil v otcově Závodu pro kostelní a pomníkové práce v kameni, dřevě a štuku, v letech 1899-1905 navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Od roku 1905 spolupracoval s bratrem Stanislavem, řídil a prováděl práce v jeho ateliéru, zejména pro Palackého pomník a nádraží Františka Josefa.

   V roce 1907 začal pracovat pro architekta Kamila Hilberta na dostavbě chrámu sv. Víta a s přestávkou za první světové války zde působil až do roku 1934. Za tu dobu vymodeloval podle svého odhadu na 250 nejrůznějších prací, z nichž velkou část v hořickém pískovci také (po úmrtí znamenitého ornamentalisty svatovítské hutě A. Velicha-Friedricha v roce 1922) sám provedl. Byly to hlavně svorníky, patky, dekorativní výplně, klenáky, chrliče a hlavice pilířů s ornamentálními, rostlinnými, zvířecími a figurálními motivy.  Z nich zasluhují pozornost zejména hlavice pilířů z let 1927-28. U svatováclavské kaple tak zobrazil spící blanické rytíře s bdícím sv. Václavem, naproti sv. Vojtěcha mezi pobaltskými Slovany. Na hlavici pilíře na severovýchodním nároží velké věže zpodobnil některé členy uměleckého odboru Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta (Šittler, Roštlapil, Materna, Lábler, Wirth, Zahradník), na hlavicích severní řady pilířů skupinu andělů-hudebníků, zaměstnance kanceláře (stavitel Lustig, kreslič Margold, kamenický mistr Vitvar, Kamil Hilbert ml., pokladní) i s kočkou a psem, nebo zaměstnance huti (zedník, kameník, tesař, kovář, kamenický mistr Bureš). Na hlavici krajního jihovýchodního pilíře pak zpodobnil sebe i svoji první manželku, malířku Annu Suchardovou-Brichovou.

    Pro interiér katedrály vymodeloval také pelikána (na ochozu u velké věže, 1910), úpravu menzy oltáře v kapli sv. Václava (1912), zpívajícího anděla na západní kruchtě (1913) a sovu na vrcholu točitého schodiště v severní křížové lodi (1919). Sám pak zhotovil kopii reliéfu gotického tympanonu s Kristem a dvěma anděly nad západním vchodem do Svatováclavské kaple (1914, 1919-20), basreliéf sv. Františka Serafinského a sv. Karla Boromejského s portréty bratrů Maadrových nad vchodem do velké věže (1929) a v roce 1934 přímo do kvádrů v rozích pod velkou růžicí na západním průčelí portréty Z. Wirtha a F. Kysely (vlevo) a architektů J. Mockera a K. Hilberta (vpravo).

   Mimo katedrálu byla hlavním pražským Suchardovým dílem pískovcová kopie kašny se sousoším Nanebevzetí P. Marie z boháňského pískovce v nádvoří Lorety a z pískovce mšenského kopie dvou andílků na balustrádě před ní z let 1939-40. V letech 1935-36 zhotovil pro Jana Kolátora, majitele usedlosti Kajetánka v Břevnově, pískovcovou vázu s putti, sochu Rybáře a alegorie Sklizeň (Cerera) a Obchod (Merkur nebo Herma). Socha Rybáře byla zničena, vázu a alegorii Sklizně si ponechal jeden z Kolátorových  vnuků a poslední sochu společně s ostatními potomky daroval v roce 1997 Nové Pace, kde byla umístěna v parčíku u autobusového nádraží. Na svém místě na domě č. 293/13 v Mickiewiczově ulici na Hradčanech od roku 1927 kupodivu přes veškeré změny režimu vydržela mramorová busta Charlotty Masarykové, manželky našeho prvního prezidenta. Za pozornost stojí i Suchardova díla v umělém kameni, obvykle sochařsky opracovaném: dva klenáky (Dívka za záclonkou, Rybář se sítí) na průčelí Nové radnice (1910-11), figurální výzdoba (dvě mužské skupiny) a atiky (pelikán, čáp) věže paláce Koruna (1913), reliéfní výzdoba průčelí býv. Ústřední banky českých spořitelen (alegorie Obchod, Doprava, Řemesla a Zemědělství v meziokenních výplních) v Jindřišské ulici č. 889/17 (1925) nebo sokolovny v Bubenči (4 sokoli na atice, 1928). Jeho dílem je i pískovcový náhrobek archiváře J. Herraina na Olšanských hřbitovech (1934) a ležící ženská postava z bílého mramoru na náhrobku rodiny Hornovy v urnovém háji Strašnického krematoria (1945).

   K hlavním předválečným kamenným dílům Vojty Suchardy patří sochařská výzdoba některých středočeských kostelů. Je to především výzdoba průčelí Hilbertovy novostavby kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích (sousoší Kalvárie se dvěma klečícími anděly, poprsí sv. Jana Nepomuckého nad portálem, reliéfy pelikánů aj.) i věže, a také křtitelnice uvnitř kostela z let 1911-13, kostela sv. Petra a Pavla v Mělníku (hlavice pilířů) z roku 1912 nebo kostela sv. Jiljí v Nymburku (socha Přemysla Otakara II. nad jižním gotickým portálem a dva znaky při něm, dvě masky a kytka v novogotické přístavbě před ním a tři svorníky s reliéfy Adama a Evy, anděla a městského znaku v hlavní lodi) z let 1912-14.

   Prvními mimopražskými díly Vojty Suchardy po návratu z první světové války byly pískovcové pomníky Mistra Jana Husa, v roce 1919 v Pečkách na Kolínsku, o rok později v Železnici na Jičínsku (oba podle návrhů bratra Stanislava) a také (spolu s pomníkem padlým) v roce 1931 v Žebráku u Hořovic. Je také autorem tří figurálních pískovcových pomníků obětem první světové války, které stojí v Dubicku (sousoší Za svobodu, mohelnický pískovec, 1921), v Třeštině (sousoší Na stráž, boháňský pískovec, 1922), oba na Moravě, a v Dolním Bradle u Hlinska v Čechách (1925). Jeho dílem jsou i pískovcové náhrobní pomníky rodiny Konečných v Místku na Moravě (1923) nebo letci Komendovi v Pičíně u Příbrami (1924). V roce 1936 restauroval hlavní portál románské baziliky sv. Prokopa v Třebíči, v roce 1941 různá díla v klášteře v Opočně a v letech 1956-57 v parku zámku Štiřín.

   V roce 1920 Vojta Sucharda založil s manželkou v Praze loutkové divadlo (pozdější Říše loutek) a vedle sochařské tvorby se věnoval vyřezávání loutek a jiným řezbářským dílům, která v jeho pozdější tvorbě převládala. Nejznámějším z nich jsou figury dvanácti apoštolů pro Staroměstský orloj, které náhradou za zničené za květnového povstání vyřezal v roce 1948.

   Vojta Sucharda zemřel v Praze 31. října 1968. Urna s jeho ostatky byla uložena do rodinné hrobky v Nové Pace, jejíž pískovcový náhrobek od bratra Stanislava doplnil portréty dědečka a otce (1912) a matky (1943).

   Bratři Stanislav a Vojta Suchardové byli posledními nositeli bohaté sochařské a řezbářské tradice novopackého rodu Suchardů. Svým dílem, v případě staršího Stanislava především pomníkem Františka Palackého a v případě mladšího Vojty hlavně sochařskou výzdobou novogotické části katedrály sv. Víta, zanechali trvalou památku na české sochařství konce 19. a první třetiny 20. století.

 

Autor děkuje za zájem o práci na příspěvku a informace o díle bratrů Suchardových oběma jejich vnučkám, paní Martě Sandtnerové z Prahy a paní MUDr. Bojaně Kos z Lublaně.

 

 

 Literatura :

Budova Zemské banky království českého v Praze. (b. r.).

Halmanová, K. aj.: 2006 – Pražský hrad ve fotografii 1900-1939. Praha.

Krummholz, M.: 2006 – Stanislav Sucharda 1866-1916. Katalog výstavy v Nové Pace.

Klier, Č.: 1903 - Městská spořitelna pražská. In: Almanach kr. hl. města Prahy, VI, s. 3-90.

Lidová demokracie 26. května 1950 (odhalení obnoveného pomníku F. Palackému).

Maděra, V.: 1948 – Zajímavosti pražských investic. In: Věstník hl. města Prahy, 51, s. 173-

   175, 196-198.

Novopacko. Vlastivědný sborník. III. díl. Nová Paka 1929.

Novotný, J. A. - Novák, J.: 1978 – Vojta Sucharda – český sochař. Katalog výstav ve  

   Staroměstské radnici v Praze a v Suchardově domě v Nové Pace.

Plastická výzdoba na průčelí nové budovy pojišťovací společnosti „Assicurazioni Generali“ v Praze. In: Zlatá Praha, XIV, 1897, s. 46-47.

Poche, E.: 1985 – Prahou krok za krokem. Praha.

Poche, E. a kol.: 1977-82 – Umělecké památky Čech, 1-4. Praha.

Polívka, O.: 1912 – Nová radniční budova na Linhartském a Mariánském náměstí v Praze. In:

   Architektonický obzor, XI, s. 110-111.

Rybařík, V.: 2011 – Novověká sochařská výzdoba katedrály sv. Víta v Praze. (V tisku).

Samek, B.: 1994-99 – Umělecké památky Moravy a Slezska. 1-2. Praha.

Slavík, B.: 1973 – U Suchardů. Příspěvek k poznání doby, rodu, života a děl Vojty Suchardy.

   Hradec Králové.

Syrový, B.: 1956 – Kámen v architektuře a jeho povrchové úpravy. Praha.

Pomník Frant. Palackého. K slavnosti odhalení vydal Stanislav Sucharda. 1912. Praha.

Wittlich, P.: 2000 – Sochařství české secese. Praha.