Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

Odborná kamenická škola v Supíkovicích 1885-1945

 

Bohumila Tinzová

 

     Kámen a zase kámen... Jesenicko jím proslulo, ať již šlo o žulu, vápenec či o mramor. A když se řekne slezský mramor, každý trochu zasvěcený dodá jedním dechem: supíkovická kamenická škola. Vzešlo z ní množství znamenitých řemeslníků-kameníků, ale také řada významných umělců-sochařů. Ale začněme od počátků školy, která byla bohužel již dávno zrušena. Zůstalo jen její dobré jméno a odkaz v podobě mnoha kamenických výtvorů a soch jejích žáků, i když ani ty nezůstaly mnohdy uchráněny před vandaly.

   Zemská odborná škola pro mramorový průmysl v Supíkovicích byla zřízena Slezským zemským výborem v Opavě po schválení ministerstvem vyučování ve Vídni v září 1885. Vyučovat se ale začalo  až v druhém pololetí, od 15. února 1886. První ročník měl 14 žáků vesměs ze samotných Supíkovic, jen dva byli z okolí a jeden žák z Bruntálu. Kromě praktických předmětů se vyučovalo i teorii: kreslení od ruky, modelování, počtům, geometrii a krasopisu. Absolventi školy měli zvládnout teoreticky i prakticky veškeré práce z mramoru, včetně nejsložitějších náhrobků, reliéfů a figurálních plastik. Dílny pro praxi byly zřízeny v soukromém domě na horním konci obce, pro teoretickou výuku poskytla prostory zdejší obecná škola. Prvním ředitelem školy a zároveň jedním z dvoučlenného učitelského sboru byl Eduard Zelenka, který ve funkci setrval až do roku 1917. Byl sám tvůrčím umělcem a u svých žáků vždy podporoval umělecké snahy. Pod jeho vedením vyrostlo ve zdejší škole několik významných akademických sochařů, kteří se k jeho odkazu vždy hlásili. Za všechny alespoň jména dvou nejvýznamnějších: Josef Obeth a Engelbert Kaps.

   Význam odborných škol vzrostl po roce 1889, kdy vešel v platnost zákon o mistrovských zkouškách. Ty se staly podmínkou pro výkon kamenické živnosti. Zkoušky byly několikadenní a velice přísné. Absolventi odborné školy měli výhodu, že se k mistrovské zkoušce mohli přihlásit již po tříleté praxi (pro ostatní platilo pět let).

   Rok 1897 zastihl v učitelském sboru již čtyři členy, z toho dva dílenské mistry. Rozrostl se počet teoretických i praktických předmětů. Dobré jméno školy se začalo šířit především v německy mluvících oblastech Rakouska-Uherska a v pruském Slezsku. Podmínky pro přijetí byly tři: ukončení obecné školy, dovršení čtrnácti let a tělesná způsobilost pro těžkou kamenickou práci. Vyučování bylo bezplatné: 24 žáků pobíralo zemské stipendium 60 zlatých ročně.

   V roce 1901 se škola konečně dočkala vlastní budovy, opět za peníze země slezské. Šlo o reprezentativní budovu, která dnes slouží základní škole. Je sice již značně pozměněna pozdější přestavbou, ale její někdejší chlouba, schodiště s překrásnou balustrádou ze supíkovického mramoru, stále hovoří o zašlé slávě supíkovické kamenické školy.

   Od roku 1910 nesla škola název Císařsko-královská odborná škola pro zpracování kamene, to znamená, že byla již školou státní. Dosavadní zaměření na zpracování mramoru bylo rozšířeno o ostatní druhy kamene, čímž opět vzrostl význam školy. V té době vznikla i pokračovací škola pro učně-kameníky a byla zřízena veřejná kreslírna. Tehdy také začaly navštěvovat školu dívky, nikoliv jako řádní žáci, ale tzv. hospitanti. Zúčastňovaly se vyučování pouze v některých teoretických předmětech. Před první světovou válkou kolísal počet žáků v ročníku mezi deseti a dvaceti. První světová válka sice poměry na škole zkomplikovala, ale vyučování pokračovalo.

   Po vzniku Československa se dokonce plánovalo její zrušení, ale naštěstí byla škola zachována, nyní pod hlavičkou Státní odborná škola pro zpracování kamene. V roce 1920 nastoupil na místo ředitele akademický sochař Paul Stadler, který v této funkci působil až do roku 1937. Pod jeho vedením zde získali vzdělání další skvělí reprodukční sochaři i tvůrčí umělci. Známkou dobré pověsti zdejší školy byla skutečnost, že i když nebylo studium zakončeno maturitou, měli její absolventi možnost vstupu na Akademii výtvarných umění. V letech 1924-1925 došlo k elektrifikaci školy a vybavení dílen stroji na opracování kamene.

   Rok 1935 znamenal oslavu 50. výročí založení školy. Bylo se čím chlubit. Absolventi školy již zaznamenali mnoho úspěchů v různých profesích, mnoho z nich pokračovalo ve studiu na uměleckých školách a věhlas zdejších precizních výrobků sahal za hranice republiky. Koncem 30. let přesáhl počet žáků v ročníku dvacet, učitelský sbor čítal osm členů, z toho tři dílenské mistry. Stále větší důraz se kladl na praxi. Dopoledne se vyučovala teorie, odpoledne praxe, zpravidla až do 17 hodin. Rozšířil se rovněž rozsah teoretické přípravy. Po první světové válce přibyly zimní mistrovské kurzy pro kameníky z praxe. Trvaly od listopadu do poloviny března a doplňovaly hlavně jejich teoretické znalosti.

   Zábor pohraničí nacistickým Německem neznamenal pro školu téměř žádnou změnu. Posledním rokem existence školy byl školní rok 1944/1945. Již v prosinci 1944 byli někteří žáci povoláni do pracovní služby, od ledna 1945 se většinou místo vyučování kopaly zákopy. Definitivně skončilo vyučování 17. února, kdy žáci obdrželi vysvědčení za první pololetí.

   Po osvobození trvala nějakou dobu nejistota ohledně další existence školy. Ministerstvo školství nařídilo svým výnosem ze 7. 11. 1946 převezení strojů, pomůcek a surovin do Hořic. Zdejší sochařsko-kamenická škola vznikla o rok dříve než supíkovická. V roce 1948 zabránil tehdejší MNV v Supíkovicích úplné likvidaci a dosáhl toho, že část zařízení byla použita pro místní kamenoprůmysl.

   Připomeňme si na závěr alespoň dvě jména sochařů, svázaných se supíkovickou školou.

Prvním z nich je Paul Stadler (25.7.1875 - 22.10.1955). Goethova lavice, patrně nejpůsobivější Stadlerovo dílo, mohla být dodnes ozdobou nynějších Smetanových sadů v Jeseníku, nebýt vandalů, kteří ji v roce 1945 úmyslně zcela zničili. Pracoval na ní dva roky, slavnostně odhalena byla v roce 1934. Uprostřed nesla portrétní reliéf básníka J. W. Goetheho, po stranách pak výjevy z jeho díla, z Fausta a Krále duchů. Na postranních sloupech byly umístěny reliéfy komické a tragické masky, symbolů dramatického umění. Celek nesl zřetelné secesní prvky. Byl darován městu Frývaldov supíkovickou školou, jejímž ředitelem autor v letech 1920-1937 byl.

   Paul Stadler pocházel z řemeslnické rodiny, otec byl mydlářem ve Frývaldově. Jako výtvarně nadané dítě navštěvoval odbornou řezbářskou školu ve Vrbně pod Pradědem, státní školu uměleckých řemesel ve Vídni a Akademii výtvarných umění tamtéž. Vrátil se domů a od roku 1906 vyučoval na supíkovické škole kaligrafii, odborné kreslení a modelování. V letech 1920 (někde se uvádí 1922) až 1937 byl ředitelem školy. Vedle pedagogické práce se věnoval i vlastní tvorbě, která převážně nese znaky klasicizujícího slohu. Většina prací byla provedena ve slezském nebo carrarském mramoru. Některé z prací se naštěstí dochovaly – na Jesenicku i jinde. V tvůrčí práci pokračoval i po odsunu do Německa, kde se usadil v Nieder Werbe v Hesensku. Zemřel v Bad Wildungen.

Dílo: Hošík u kašny, 1924, Zlaté Hory; pomník F. Schuberta, 1927, Krnov, t.č. zničen; pamětní deska Hanse Kudlicha, 1928, Vídeň; pomník padlých z l. světové války, 1931, Svitavy, t.č. zničen; Goethova lavice, 1934, Jeseník, t.č. zničena; pamětní deska A. Naegeleho, 1936, Praha; hrobka rodiny Liemertovy, 1937, Mikulovice; skulptura Válka Amazonek, 1937 aj.

   Druhé jméno zní  Engelbert Kaps (19.2.1888 - 20.12.1975). Návštěvníka muzejní expozice Vincenz Priessnitz a lázně Gräfenberk v jeho tzv. rodném domku osloví hned u vstupu do první místnosti věrná busta tohoto slavného rodáka. Jde o kopii díla sochaře spjatého s naším krajem, Engelberta Kapse. Vytvořil ji v roce 1969 pro kašnu v Kirchheimu u. Teck, nesoucí Priessnitzovo jméno. Kopie byla do expozice darována spolkem Priessnitz-Bund v rámci priessnitzovských oslav v roce 1999. Busta byla patrně vytvořena na základě existující portrétní daguerrotypie, protože vnáší do zpodobnění geniálního vodoléčitele realistické prvky. Je jeho nejvěrnějším portrétem.

   Engelbert Kaps je jedním z nejvýznamnějších žáků supíkovické kamenické školy. Narodil se ve Frývaldově a v Supíkovicích se učil v letech 1903-1906. Studiu sochařství se pak věnoval v letech 1907-1914 na vídeňské akademii. Během studií se živil jako kamenosochař. Není bez zajímavosti, že v roce 1909 pracoval u Josefa Obetha na dokončení pomníku Vincenta Priessnitze ve frývaldovském městském parku. Až do roku 1921 měl ateliér u svého tchána Melzera ve Frývaldově, od toho roku působil v Supíkovicích. Kaps se věnoval monumentální a portrétní tvorbě. Je autorem řady válečných pomníků, náhrobků a hrobek, samostatných figurálních plastik a velké kolekce bust známých osobností. Jeho projev vycházel z realismu, ale stylizací dosahoval zajímavého a pro něj charakteristického projevu. V Supíkovicích byl velmi vážen, o čemž svědčí i fakt, že v letech 1938-1941 byl starostou obce. V roce 1946 byl s rodinou odsunut do Bavorska. Několikrát změnil bydliště, než se natrvalo usadil v Regensburgu. Prakticky až do konce života se nadále věnoval sochařství, především drobné plastice.

Dílo do r. 1946: válečné pomníky l. sv. války v Branné, Supíkovicích, Rýmařově, Bílém Potoce, Rejvízu, Mikulovicích, Mohelnici, Krnově a Jeseníku; hrobky se sochařskou výzdobou v Opavě, Zlatých Horách, Jeseníku, Supíkovicích, Starém Městě p. Sněžníkem, Šumperku a jinde; busty J.W.Goetha, R. Wagnera, E. Brauna aj.; sochy Pieta v Odrách, Madona ve Znojmě aj.

Dílo po r. 1946: busty V. Heegera, J. Schrotha, V. Priessnitze aj.; památník Opavy v

Bamberku, postava valcíře v Lennebrücke; drobné dřevěné skulptury. 

 

Fondy archivního materiálu k dějinám obce Supíkovice v SOkA Jeseník:

1.  Farní úřad Supíkovice 1685-1946

2.  Archiv obce Supíkovice 1751-1945 (1946)

3.  MNV Supíkovice 1945-1990

4.  Odborná kamenická škola (německá) Supíkovice  1885-1945

5.  Pokračovací škola kamenická (německá) Supíkovice 1915-1945

6.  Obecná škola Supíkovice 1945-1953

7.  Střední (měšťanská) škola Supíkovice 1948-1953

8.  Základní devítiletá škola Supíkovice 1953-1990

9.  Mateřská škola Supíkovice 1947-1989 – kronika školky z těchto let

10. Záložna-Kampelička Supíkovice 1946-1951

11. Spořitelna a záložna (německá) Supíkovice 1943-1945

12. NSDAP - místní skupina Supíkovice 1940-1943

13. JZD Supíkovice 1960 (pouze torzo)

 

Literatura k dějinám obce Supíkovice v knihovně SOkA Jeseník:

Saubsdorf. Arbeitsgemeinschaft der Gemeinde Saubsdorf. 1980, 473 s.

700 Jahre Saubsdorf am 7.7.1984 in der Patenstadt Buchloe. 1284-1984. 1984, 54 s.

Bericht über das Schuljahr...Staatschule für Steinbearbeitung Saubsdorf. s.d.

Kretschmer, R.: 1992 -  Saubsdorf im Wandel der Zeiten. Ortschronik von 1939-1992.   

Nördlingen, 237 s.

100 Jahre Saubsdorfer Fachschule in Würzburg. Erinnerung an die Fachschulzeit. 

Nördlingen, 1986.

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@mbox.vol.cz, © Kámen 2001 - 2007