Kámenrevuekamen.cz homepage časopis vzorník redakce
Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene
NAUČIL JSEM SE ŽÍT PO BOKU DÁVNÝCH SOCHAŘŮ
Zkušenosti významného restaurátora akad. sochaře Vojtěcha Paříka s produkty REMMERS
Akademický sochař Vojtěch Pařík je držitelem licence Ministerstva kultury ČR pro restaurování památek v kameni, štuku a keramice. V letech 1959-63 absolvoval řezbářský obor na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, v letech 1966-73 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, konkrétně v ateliéru užitého sochařství prof. Jana Kavana a v ateliéru restaurování doc. Píchy. Proslul restaurátorskými pracemi v keramice, z nichž uveďme třeba opravu historických kamen ve Valdštejnském paláci, sídle Senátu ČR – nebo teď zcela výjimečným restaurátorským záměrem rekonstrukce těžce poškozené Jurkovičovy Křížové cesty na Hostýně s nadčasovým dílem Jano Koehlera a firmy RAKO. Objevem zaniklé technologie výroby gotických kachlů s prořezávanou čelní stěnou¹ se zapsal i do teoretické práce v této oblasti. Zabývá se rovněž restaurátorskými zásahy ve štuku (např. objev a restaurování sochy patronky města Prachatic zvané Prachaticie, umístěné na tamní novorenesanční radnici), ale nás přirozeně nejvíc zajímají restaurátorské práce v kameni, a to za použití prostředků firmy Remmers. Dejme proto panu Vojtěchu Paříkovi slovo:
„Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. V době, kdy jsem se domníval, že budu pracovat výlučně doma, protože jsem neměl zájem emigrovat, mi nakonec nezbylo, než hledat uplatnění někde jinde, protože s vedením Českého fondu výtvarných umění jsem se neshodl ani na dětské prolézačce. Naštěstí existovalo Art Centrum, které bylo jakýmsi exportním prostředníkem pro české výtvarníky.
Tak jsem se dostal k práci na mnoha místech po celém Německu, také na lipském St. Thomaskirche, slavném kostele, kde koncertoval i Bach, avšak který byl zle poničen válečnými událostmi. Chyběly na něm celé ozdobné prvky i jakákoliv dokumentace, takže často nebylo jasné, jak taková chybějící fiála vůbec vypadala. Záměrem bylo zrekonstruovat kostel do původní podoby, ovšem s tím, že části omleté časem nebo povětrností měly zůstat tak, jak jsou; jen chybějící tvary, které ruší vnímání architektury jako celku, bylo nutné dodělat. Mezi takové chybějící díly patřily právě rozměrné vrcholy fiál; v dosti svízelných podmínkách jsem byl nucen vymodelovat akantové listy, jejichž tvar jsem odvodil ze zachovalých zbytků. Podle několika dochovaných nepříliš kvalitních fotografií a archivních kreseb jsem se pak pokoušel fotometricky dopočítat, jak vysoká fiála bývala a jaké byly její proporce.
Musel jsem zhotovit sádrový model třímetrové fiály s křížovou kytkou, tvořenou čtyřmi akantovými listy, rozvinutými proti sobě. Při studiu listů jsem si uvědomil, že jejich tvůrcům nechyběla při práci radost a živočišné napětí, snad ne nepodobné pocitům Hanse Arpa, mám-li jmenovat některého z moderních sochařů. Pomocí jeřábu jsem musel vytáhnout sádrové díly fiály nahoru na lešení a sestavit je do požadovaného tvaru. Němečtí památkáři pak nechali lešení sejmout a ze vzdálenosti několika kilometrů zkoumali pomocí dalekohledů výsledný účin mnou navržených doplňků. Protože jsem uspěl, bylo nutné vysekat fiálu, a to z královédvorského pískovce; měl jsem tehdy naštěstí vynikajícího spolupracovníka – kameníka pana Soukupa z lomu Kocbeře.
Při ukotvení hotové fiály jsem díky dobrým kontaktům s kamenickou a restaurátorskou firmou Lothara Ellwarta z Bambergu mohl využívat její mechanizaci; využil jsem ji například pro podélné provrtání fiály, umožňující provlečení tyče z nerezové oceli s příchytnými šrouby. Po osazení přišla další etapa – domodelování těch částí, jejichž nepřítomnost rušila celkový vzhled, například obřích krabů na vimperkách, dosahujících délky tři čtvrtě metru. Na doporučení odborníků jsem k tomu účelu použil Epoxi-Saniermörtel od firmy Remmers; jak zjistili němečtí památkáři už před časem ve svých laboratořích, tato hmota je pro podobné účely ideální. V žádném případě nejde o brutálně připravenou směs epoxidové pryskyřice a frakcí písku, na jakou jsme byli zvyklí doma. Ta mívala (a dodnes má) mnohé nevýhody; především zůstává lesklá, navíc není odolná vůči UV záření, takže doplněné části se po čase rozpadnou. A co je nejhorší – z této hmoty se prakticky nedá modelovat. Používá se na výdusky barokních soch, avšak přímou modelaci prakticky vylučuje.
V případě Epoxi-Saniermörtel se jedná o jemný písek lehce nasycený epoxidovou pryskyřicí, který ovšem obsahuje řadu dalších příměsí podle receptury Remmers; takové si v ateliéru sám nikdy nenamícháte. Přípravek prošel mnohaletými zkouškami, při kterých osvědčil svoji stálost a odolnost jak vůči UV záření, tak vůči znečištěnému ovzduší. Díky přidaným plastifikátorům je navíc tato hmota po vytvrzení měkčí než původní pískovec, což je vlastnost, kterou každý památkář od materiálu na doplnění požaduje. Lze ji proto opracovávat řezáním a broušením, ale je rovněž možné – pokud se to člověk naučí – z ní modelovat. I já s tím měl zpočátku problémy, ale vzpomněl jsem si pokaždé na slova profesora Kavana, že nezáleží na hmotě, ale na nás. Pustil jsem se do práce a postupem času hmotu zkrotil. Přišel jsem přitom na několik drobných zlepšováků, které mi práci značně usnadnily. Ruční modelování si například žádalo nitěné rukavice, jaké se nosí do tanečních. Hmota se pak nepřichycuje na ruce a dá se lépe tvarovat. Bylo rovněž nutné tlačit hmotu spíš do středu, než modelovat po způsobu plastelíny; ze všeho nejvíc to připomínalo dětskou výrobu báboviček z písku.
Větší celky bylo možné nasadit na originální kámen, ovšem za pomoci dalšího přípravku Remmers – speciální epoxidové pryskyřice, která nejdříve nasaje do povrchu originálního kamene. Přišel jsem na to, že připravenost ke spojení signalizuje její medově zbarvený povrch a určitá tixotropnost; pak bylo možné přilepit celé listy, uražené nosy a dokonce prsty na nohou i rukou. Nanesený a vytvrzený hrubě modelovaný materiál šlo upravit dořezáním, dobroušením, a dokonce i dosekáním ostrým kamenickým nářadím. Do doby, než u nás založili dceřinou firmu Remmers CZ s.r.o., vozil jsem si tyto přípravky z Německa, takže mohu konstatovat, že s nimi pracuji už řadu let. Pro sochaře, kteří restaurují stará díla z kamene nebo pracují v keramice a při vypalování se jim poškodí keramická socha, je Epoxi-Saniermörtel prakticky nepostradatelná.
S tím souvisí i barevné doladění původně neutrálně šedé hmoty pomocí barevných pigmentů. Například nedávno jsem při práci na Kotěrově vodárně v Praze-Braníku domodeloval keramické tvarovky a červené cihly právě touto hmotou, probarvenou červenými železitými pigmenty. Při náhradě pískovce se používají okrové a někdy i železité pigmenty, v každém případě je však důležité, aby se pigmenty přidávaly až po přidání tužidla. Je přitom třeba dodržet poměr 1:15, takže třeba na lešení v Lipsku jsem lezl nejen s hmotou Epoxi-Saniermörtel, ale i s váhami. Kdo váhami pohrdne, nemůže s touto restaurátorskou hmotou uspět.
S její pomocí jsem na St. Thomaskirche domodeloval vše potřebné. Snažil jsem se vžít do světa gotických sochařů, kteří exteriéry chrámů zasvětili všemu lidskému a někdy i ďábelskému, zatímco spiritualitě vyhradili interiér. V obloucích hlavního portálu chybělo množství drobných rozvilin; musel jsem vymodelovat jejich různé části a ty pak dosadit na kotvy z nerez ocelových drátů a lepicí mosty z pryskyřice. Ty jsou mimochodem natolik vyvážené, že jsou schopné vyrovnat tepelnou roztažnost a zabránit odtrhávání vysprávek. Technici Remmers vyvíjejí lepicí mosty již třicet let a je báječné, že je dnes můžeme využívat i u nás.
Na kostelním portálu jsem restauroval i docela drobné fiálky; v kresbách jsem nejprve rekonstruoval jejich složité tvary, poté vyrobil malé formičky a do nich vtlačoval hmotu. Když moje pidifiály uviděl kostelník, upozornil mne na místní uličníky, kteří se cestou ze školy strefují sněhovými koulemi do kamenné výzdoby portálu; vyjádřil přitom mírné pochybnosti, zda moje dílo přečká jejich nájezdy. Jak se můžete na místě přesvědčit, moje drobné fiály jsou dodnes bez úhony.
V dokumentaci mých prací najdete třeba také orla s uraženým zobákem. Musel jsem jej modelovat alla prima; jemnými vrtáčky si pak připravíte lože a vlepíte do něj čtyřhran z nerez oceli. Poté je třeba provlhčit lepicí pryskyřicí tu část, na kterou se poté předmodelovaný zobák nalepí. V té chvíli je třeba zkušeného sochaře-modeléra, který v krátkém časovém úseku, kdy je hmota tvárná, dokáže tvar domodelovat.
Když jde člověk na UMPRUM, chce být velkým umělcem se spoustou vlastních soch. Naštěstí pan profesor Kavan nás v tomto mladickém rozletu poněkud srážel a dodával, že musíme sloužit, ale nikoliv posluhovat. Po škole přišla těžká doba – a sloužit se dalo právě v restaurování. Hlava Lenina na klauzurách – to už bylo posluhování, a proto jsme ji hromadně odmítli… A ještě něco nás Kavan naučil: ctít řemeslo. To mi v životě velmi pomohlo. Právě v objevování tajů starého řemesla, v pokorné snaze pobýt při práci se starými mistry – v tom spočívá krása naší profese.
Restaurování, ke kterému jsem byl vlastně přinucen okolnostmi, mi úžasně pomohlo i v sochařském vnímání. V Německu jsem často zůstal sám tváří v tvář poničené výzdobě a musel se rozhodnout jak dál. Chyběly plány, fotografie, neexistoval ani detailní požadavek památkářů. Obcházel jsem stavbu ze všech stran a hledal nějaké analogie; po pár dnech najednou nastal zázrak a já přišel na to, jak socha pokračovala. Bylo třeba se absolutně odosobnit, zapomenout sám na sebe a propůjčit své ruce, oči i znalosti umělci, který tady byl před námi. Předchůdce do nás musí vstoupit a my musíme dělat to, co chtěl on. Sochařství je o vyvažování hmot a vy v takové chvíli najednou přijdete na to, jak byla vlastně vymodelovaná chybějící část. Taková barokní socha je přesně vybalancovaná; nesmí se zvrhnout, současně v ní ale musí být pohyb, napětí a vzrušení. Vír vás postupně pohltí a vy začnete s dávným sochařem sedávat a hovořit u jednoho stolu, pracovat v jedné kamenické huti.
Říkávám často mladým lidem z oboru, že náš čas je sice vymezen a nelze ho ovlivnit, ale pokud se budou zajímat o dílo předků, život si až neskutečným způsobem prodlouží. Prožijí ho totiž po boku gotických, renesančních nebo barokních sochařů či hrnčířů.“
Zaznamenal Jiří Blahota
Poznámka autora:
¹ Viz Archaeologia historica 16/91 – V. Pařík, Z. Hazelbauer; nově zpracováno v Archaeologia medievalis Moravica et Silesiana III/2011 – V. Pařík., A. Paříková.
Poznámka redakce:
Za zprostředkování kontaktu s akad. sochařem Vojtěchem Paříkem děkujeme Ing. Pavlu Šťastnému z firmy Remmers CZ s.r.o.
Kontakt:
REMMERS CZ s.r.o.
Kolovratská 1445, 251 01 Říčany u Prahy
e-mail: stastny@remmers.cz
Akademický sochař Vojtěch Pařík
Kolovratská 1445, 251 01 Říčany u Prahy
e-mail: vojtechparik@seznam.cz
[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]
Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2011